Toulky po regionech

0:00
/
0:00

Vydáme se do Jizerských hor, kde sběrači borůvek přidělávají vrásky ochráncům přírody. Pak představíme díla umělců na Šperkařském sympozii v Turnově. Navštívíme i pouť v Horním Maršově, kde slaví 400 let nejstarší kamenná církevní stavba východních Krkonoš. Rekonstrukce zajímavé budovy se odehrála i na Zlínsku. Věroslav Orlovský opravil 200 let starou vinařskou búdu a získal cenu v soutěži Lidová stavba roku. Možná by úspěch mohli místní zapít všechnovicí, ta bude vypálena z plodů stromu, který má pět druhů ovoce. Pít se nemá nalačno, a tak vás potom pozvu třeba na polévku žebračku. Místní lidové speciality se možná vrátí na jídelní lístek restaurací Pardubického kraje. Vydáme se i za zajímavostí Bohumína a tou je meteosloupek před radnicí a na závěr prozradíme, jak dopadlo v Labi pátrání po německém tanku z druhé světové války.

Borůvky ani není třeba představovat. Jsou bohaté na vitamin C a posilují imunitní systém a hlavně borůvkový koláč nebo marmeláda báječně chutná. Problémem jsou však stovky profesionálních sběračů, kteří za sebou nechají vytrhané borůvčí, poškozené rostliny, odpadky a vyděšenou zvěř. Například v Krkonoších se brání tím, že už osmým rokem po sobě platí ve volném terénu omezení vstupu. Podle odhadů může být v Krkonoších sesbíráno na 200 tisíc litrů borůvek ročně. Na trhu má takové množství hodnotu několika milionů korun. Naše lesy objevili zejména Poláci. Po Krkonoších se sběrači objevili i v Jizerských horách. V Polsku je totiž sběr přísněji trestaný, říká vedoucí správy CHKO Jizerské hory Jiřího Hušek.

"Je to organizovaný komerční sběr. Najíždějí velké skupiny organizovaných trhačů, kteří těch třicet, padesát, ale i sto litrů nasbírají za den a prodají výkupčím. Tam je organizovaný výkup, najíždějí náklaďáky a vykupují to od nich."

Další skupinu sběratelů borůvek tvoří lidé bez práce. Jizerské hory však vstup do lesa, jako to dělají v Krkonoších, omezovat nehodlají. Podle Jiřího Huška to omezuje lidi, kteří si jsou natrhat pár borůvek nebo jdou do lesa odpočívat. Spíše se přimlouvá za spolupráci různých orgánů, protože pravomoc v lesích je rozdělená mezi ochranu přírody, vlastníky a správu lesů.

„Já osobně jsem nepřítelem takových řešení. Kvůli aktivitám několika desítek nebo stovek lidí, kteří se tím živí a devastují krajinu a přírodu, by to omezilo desítky nebo stovky tisíc normálních a slušných lidí, kteří se do lesa chodí rekreovat nebo si tam natrhat pár borůvek. Cesta podle mě není v uzavírání lesa, ale v důsledném vymáhání stávajících zákonů, které nám umožňují tyto lidi stíhat a omezovat."

Na rozdíl od sběru borůvek se už nevyplatí komerční sběr hub. Jednak je hledání hub podstatně náročnější. Když budete pilní, můžete nasbírat za den 20 kilogramů hub, a to jen když rostou. Za kilogram dostanete sto korun. A navíc musíte mít ke sběru povolení, co kdyby jste houby neznali a přimíchali třeba jedovatou muchomůrku zelenou.


V Muzeu Českého ráje v Turnově se konalo už 20. Mezinárodní šperkařské sympozium. Každoročně tu dochází k zajímavému střetnutí turnovské tradice zpracování drahokamů a zlatnictví s kulturními zkušenosti z jiných míst Evropy a zámoří. Účastníci se veřejnosti představili společnou výstavou. Našli si čas i na dějiny regionu Českého ráje, prohlídku místních nalezišť drahokamů a na setkání se zdejšími umělci a řemeslníky v oboru šperkařství. Do Českého ráje se vydal i Milan Brunclík.

V dílně šperkaře Jiřího Urbana se sešli umělci z celého světa. Z Izraele, Argentiny, Austrálie a dalších zemí.

„Prakticky jako kdyby tu byli odjakživa, mají to jak na chalupě, svůj vlastní režim, nikdo jim nic nevnucuje, co je dispozici použijí, když není, tak není.. Někdy dokážou překvapit, ani nevíme, co tu máme. Má to lidský rozměr."

Do Turnova přijela také Beverley Price z Jižní Afriky, protože Turnov je podle ní svými sympozii známý.

„Pracujeme tady pohromadě a je to úžasné. Každý přidá něco svého. Můžeme se podívat, co dělají kolegové z jiných zemí, podívat se jakými různými způsoby to dělají. Je tady spousta energie, zábava a je to opravdu úžasné místo."

Turnovské sympozium trvá přes týden, několik dnů jeho účastníci jezdí na výlety do okolí, sbírají inspiraci a materiál. A na zbytek sympozia se zavřou do dílen. Mají v nich volnost. Jedinou podmínkou je, že místnímu muzeu zanechají alespoň jednu práci ze sympozia. Muzejní sbírka čítá podle kurátora Miroslava Cugrna už přes šest set prací a je ojedinělá.

„Na práci je relativně krátký čas. Ti lidé pracují odříznuti od zvonících telefonů, od galeristů, od svých rodin. Tahle situace je možná trošku stresující, ale spíš bych řekl motivující a na druhou stranu osvobozující, takže leckdy tady začne práce, která je začátkem nějaké delší série."

Beverley Price obohatí letos turnovskou sbírku o šperky vyrobené z potravinových obalů zasazených do hliníku. Podle šperkaře Jiřího Urbana velmi zajímavé.

„Ten šperk spíše reprezentuje odpadkové zdroje jako materiál a povýší je na horní hranici právě tím svým citem, kumštem, smyslem pro umění, jsou to nádherné věci. To jsou takové extrémní polohy, ty na sympoziu bývají vždycky."

Výsledky sympozia představuje Muzeum Českého ráje na výstavě až do konce září. Navíc vzniklo i CD, na kterém je prezentována větší část unikátní sbírky moderního šperku a v dokumentárních snímcích i atmosféra turnovských setkání.


Horní Maršov, Foto: www.hornimarsov.cz
Nejstarší církevní kamenná stavba východních Krkonoš slavila 400 let. Je to kostel Nanebevzetí Panny Marie v Horním Maršově. Pouť tu připadá na 15. srpen a při ní si místní připomněli i slavné výročí kostela. Ten při koncertu zaplnili do posledního místečka, tak jako v dobách, kdy byl maršovský kostel jediným pro horaly v celém kraji pod Sněžkou. Byla tam i Eliška Pilařová.

"Už v roce 1608, tedy před rovnými čtyřmi stoletími, dokončil italský stavitel Carolo Valmadi i na svou dobu velkolepou stavbu renesančního kostela Nanebevzetí. Léta a léta památka chátrala, až ji z naprosté zkázy zachránili místní lidé, kterým na jejich unikátní stavbě záleží. V roce 2003 byl maršovský hřbitovní kostel jako jedna ze tří památek na Trutnovsku zařazen do prestižního programu záchrany architektonického bohatství ČR, na obnovu přispívá i obec a Královéhradecký kraj. Průzkum a restaurátorské práce provádějí absolventi Restaurátorské školy v Litomyšli a ty čekalo nejedno překvapení při odkrývání nánosů času. A od letošního roku je i 11 soch světců z lipového dřeva ze skvělého maršovského barokního oltáře zařazeno do programu restaurování movitých kulturních památek."

Před 140 lety v roce 1868 od úderu blesku /říká se, že prý uhodilo třikrát za sebou/ shořel celý krov kostela a roztavily se staré zvony. Přesto nejvzácnější památka východních Krkonoš znovu ožila.

„Je to tak. Celý ten areál s úžasnou atmosféru, renesanční kostel s barokní farou, 400letými lípami a sochou svatého Jana Nepomuckého naproti temnému rýchorskému hřebeni přímo přitahuje pozornost. Maršovští tam už nyní obnovili církevní a občanské obřady. Pořádají tam kulturní pořady a konaly se už první svatby - občanské, evangelické a dokonce i jedna židovská. Nádherné jsou tamní adventní koncerty. Báječně tam zní barokní, komorní i alternativní hudba, třeba o svátcích slunovratu."

Podle pověsti procházeli osadou hledači zlata. Mezi nimi byl i rybář Marša, který se tu v 11. století usadil a dal osadě své jméno. Dobývala se tu železná ruda a kácelo dřevo pro kutnohorské doly. Pak sem přišli tkalci a v 18. století docházelo kvůli tuhé rekatolizaci k selským bouřím. A právě historii obce přibližuje o pouti i divadlo.

„Součástí programu byl tradiční maršovský příběh - to je úžasné divadlo, při kterém občas účinkuje i pan starosta. Vždycky jde o nějakou významnou událost z historie obce. Tentokrát tedy nikoliv výročí dokončení stavby kostela, ale rok 1868, kdy kostel od blesku podruhé vyhořel a podkladem se stala dochovaná kramářská píseň. Z kulisy oltáře byly vynášeny sochy svatých, které představovali maršovští občané. Třeba sv. Vojtěcha přímo pan Vojtěch. A maršovská jednotka dobrovolných hasičů přijela s opravdovou ruční stříkačkou, takže krása."


U oprav a rekonstrukcí staveb ještě chvíli zůstaneme. Vinařská búda na Zlínsku je sice stará pouhých 200 let. Ale za její rekonstrukci získal 27letý Věroslav Orlovský cenu v soutěži Lidová stavba roku. Projekt letos inicioval Zlínský kraj premiérově v Česku. Právě soubor 16 vinařských búd je největší zajímavostí obce. Za mladým řezbářem se vydal i Pavel Sedláček.

Soutěž byla určena všem, kdo v poslední době opravili historicky hodnotný objekt menšího rozsahu. S vítězným Věroslavem Orlovským jsme natáčeli přímo v oceněné rekonstruované Vinařské búdě.

„Chodím tady po přírodě se psem, protože jsem myslivec. Mnohokrát jsem koukal na některé búdy, které byly zachovalé. Je to téměř 200 roků staré. Dozvěděl jsem se, že je možná podpora od památkového úřadu a věděl jsem, že by bylo v mé moci to dokončit, tak jsem se zeptal majitele a odkoupili jsme to."

Jsme první, kdo takovou soutěž vymyslel, pyšní se jeden z autorů nápadu Jindřich Ondruš.

„Lidová stavba roku je naše iniciativa. Pokud vím, tak ještě žádný jiný kraj takovouto iniciativu nemá. Mohou tam jít stavby obytné, hospodářské, technické zázemí, které jsou buď ve vlastnictví obcí nebo fyzických osob. Ale mohou tam jít i různé kapličky, zvoničky, čili památky sakrální."

Vraťme se zpátky k vítězi neobvyklé soutěže. Věroslav Orlovský opravil Vinohradskou búdu, ovšem vinohrady ve Veletinách už desítky let nenajdete.

„Dříve tady byly vinohrady. Lidé tu měli lisovnu, sklad vína, nářadí, aby to nemuseli nosit z baráku. Dá se říct, že to byla taková hospodářská budova."

Proč tady není nad chalupou vinohrad?

„Nevím přesně ve kterém roce, ale když tu ty vinohrady byly, tak přišel révokaz, zasáhl celou střední Evropu, tady to zničil a k obnově už nedošlo. Nevím proč."

Na závěr dodejme, že vítězství Věroslava Orlovského nebude odměněno jen formálně, ale dostane i prémii - 50 tisíc korun.


Opustíme kraj vína a vydáme se na Vysočinu. V Pelhřimově už začal rodit strom s pěti druhy ovoce. Ten sem přivezl ze Slovenska šlechtitel Ján Malík. Chtěl naroubovat 4 peckoviny ze zemí Visegrádské čtyřky - Slovenska, Maďarska, Polska a České republiky. Narouboval proto švestku, meruňku, broskev a nektarinku na jeden strom. Ale to se mu zdálo málo.

„Potom jsme ještě spekulovali, co přidat a napadlo nás, že bychom mohli mandli a tím pádem jsme ho nazvali Středoevropský, navíc by to bylo ještě Rakousko."

Unikátní strom pěstovali tři roky. Ze stromu sklidil Luboš Rafaj z pelhřimovské agentury Dobrý den celkem 4 nektarinky a 8 broskví.

„Kdyby to vyšlo, strom tady na Vysočině nemá ideální podmínky, tak by měl v příštím roce plodit ještě švestky, meruňky a mandle."

A jak skončí ovoce? V tekuté podobě.

„To ovoce by mělo být přidáno mezi stejný druh ovoce ve větším množství tak, aby byla vypálena jakási všechnovice."

Muzeum plánuje dát všechnovici do malých lahviček a dávat ji lidem na památku. A pěstitelé stromu už mají další plány. Chtějí naroubovat na jeden strom sedm druhů ovoce a tak možná zanedlouho obohatí zahradu Muzea rekordů a kuriozit další unikát.


Všechnovice se nemá pít nalačno. Což tahle dát si vařenou slepici v nudlích, krupičník a nebo polévku žebračku. Tyhle starodávné recepty, které dnes shromažďují hlavně etnografové by se mohly vrátit na jídelní lístek restaurací v Pardubickém kraji. Turisté mají chuť nejen poznávat pamětihodnosti, ale také místní speciality. Sdružení Evropské centrum pro ekologii a turistiku se chce domluvit zhruba se sto provozovateli restaurací, kteří by nabízeli i typické regionální pokrmy. A jaké lahůdky by se na jídelních lístcích mohly objevit, říká vedoucí Souboru Lidových staveb Vysočina Ilona Vojancová.

„Například zelňačka nebo polévka, které se říkalo žebračka, také polévka, která se nazývala hladká Ančka - pokrm připravený z masa z vařené slepice s domácími nudlemi. Také si pochutnávali na dobře propečené husičce."

A jak turisté najdou restaurace, které budou podávat místní speciality? Plánuje se, že pro Pardubický kraj vyjde kulinářská kniha se seznamem restaurací. A co na to říkají turisté?

„Já si myslím, že to vůbec není špatný nápad, mě by to lákalo. - S tím souhlasím."


Možná, že by turisty vyhlášené speciality nalákaly vyjít ven, i kdyby lilo jako z konve. Znáte to, když se ráno protáhnete, většinou se jdete podívat, kolik je stupňů a jestli náhodou zase neprší. Tohle všechno uděláte, pokud nebydlíte v Bohumíně. Tady si můžete hlídat jaké bude počasí i cestou po městě. Před radnicí mají totiž meteosloupek. A tohle unikátní technické zařízení teď pod dohledem památkářů dávají do pořádku. Jak, to vám poví Andrea Čánová.

Stojím přímo na bohumínském náměstí, jeho chlouba nemá široko daleko obdoby. Meteosloupek, technický unikát ale nevidím, stavbaři kolem něj pro jistotu postavili ohrádku. Záchranné práce jsou totiž v plném proudu.

„Je to sloupek, který tady před radnicí stojí už mnoho let a je součástí radničního komplexu. Při rekonstrukci ho chceme zpevnit a dát mu důstojnou tvář, aby se vedle té radnice nemusel stydět,"

říká mluvčí radnice Lucie Balcarová. Jsme dvě ženské a tak jsme pořádně zvědavé. Proto přes ohrádku nakukujeme, jak se specialistům obnova technického zařízení daří. Opravit kostel nebo zámek, to dělá většina osvícených radnic, tady v Bohumíně se ale pustili do zkrášlení dvoumetrového kvádru na měření počasí. Zdejší lidé si totiž na svůj meteosloupek zvykli a jsou na něj náležitě pyšní.

„Když je to přístupné, tak se dívám, když jdu kolem, abych se mohla podívat, jak se mám obléct, jaký je tlak, jestli mám jít ven, jak se dýchá a tak. Tam to má být."

Věděla jste, že to je památka, ptáme se dalšího kolemjdoucího.

„Věděla. Je to strašně staré, stálo to tam už když jsem byla dítě."

A co vy?

„Často jsem se díval, zajímalo mě, jak je teplo. Teď to bude asi pořádně opravené. Někdy jsou teploty rozdílné, tak se dívám tady, protože tady se mi zdá, že to ukazuje dobře."

Bohumínský meteosloupek je zajímavý nejen svou přesností, ale i historickou cenou. Je dokonce chráněnou památkou. Na to, aby oprava byla v pořádku, dohlíží přísným pohledem památkářka Andrea Staněková.

„Je to poměrně unikátní věc, není jich mnoho zachovaných. Je to i pěkně provedené z hlediska umělecko-řemeslného. Má pěknou výzdobu, je velmi kvalitně zpracovaný. Podle toho, co máme materiály u nás, tak by měl být z 20. let 20 století. Konec století páry, tak se samozřejmě dávala technice zelená."

V celé kráse by se měl opravený meteosloupek předvést koncem prázdnin. Kromě teploměru na něm budou i další přístroje, třeba na měření tlaku a vlhkosti, vysvětluje mi úředník bohumínské radnice Jan Přeček.

„Přístroje musí být historizující, protože se jedná o kulturní památku. musí být samozřejmě taky funkční. Já to budu využívat, určitě se rád podívám na údaje o teplotě a vlhkosti. V Bohumíně jsou často mlhy, tak mě to bude zajímat."

Lidé přitom mohou na úřad posílat své nápady o tom, co všechno by na sloupku ještě mohlo být.


Foto: Martina Nyklová
Před časem začali redaktoři Českého rozhlasu Online a Leonardo pátrat v Labi u Dolního Žlebu na Děčínsku po německém tanku z druhé světové války. Zúčastnila se i Martina Bílá.

Vyprávěl o něm někdejší kapitán Václav Patka, který po válce s vyklizovací lodí dno Labe čistil a jeho příběh velice zaujal ředitele projektu Petra Slavíka. Pátrání vyvrcholilo koncem července hledáním přímo na místě a přitáhlo k sobě velkou pozornost. Tank tehdy potápěči neobjevili, jedním z jejich úlovků byl místo něj tzv. hladový kámen. Nadšeně ho okukoval Vlastimil Pažourek, který se zabývá historií lodní dopravy a před časem zaznamenal svědectví o tom, že by se ve vodách Labe měl ukrývat tank.

"Hladový kámen, to bylo místo, kde lidé vyznačovali sucha na Labi."

Takže se to poznalo podle kamene, který čouhal ven?

"Tam jsou vyznačené roky, kdy voda klesla tak nízko, že nefungovala plavba."

Hladový kámen je bezesporu zajímavost. V Labi se ale najdou také jiné věci o jejichž ceně se dá často s úspěchem pochybovat. Za Povodí Labe, které se na pátrání po tanku podílí, byl v Dolním Žlebu přítomen Jiří Mach.

Setkali jste se na Povodí Labe už někdy s tím, že byste vytahovali nebo objevili nějaké podobně velké předměty jako tank?

"Samozřejmě hlavně jsou to kameny, které občas překážejí v plavební dráze, ale jinak s takovými věcmi jako je tank nemáme zkušenosti."

Foto: Martina Nyklová
A co se v Labi nachází?

"Za moji éru se nacházela i vozidla, tahali jsme několik osobních aut. A jak říkám, většinou jsou to kameny, které různě lezou ze dna nebo jsou převrácené kotvou, takže pak překážejí v plavební dráze."

V kalné vodě, kde je jen velmi malá viditelnost a občas se musí jít po hmatu čekaly na potápěče naděje, zklamání i radosti. Z vody místo tanku vytáhli torzo opakovací pušky, kovanou kotvu nebo schránku k ukládání nábojů a nábojových pásů pocházející z 2. světové války. Objevitelem pušky nebo schránky byl Ondřej Čech. Nevytáhl ale jen věci, které u přihlížejících budily obdiv. Při jednom z ponorů oznámil, že našel nějakou starou nádrž a snažil se zvědavce na břehu napínat. Tentokrát byl ale jeho kuriózní úlovek spíše k smíchu.

"Chcete tohle,"

nabízel z řeky těžko identifikovatelný předmět. Po chvíli ale bylo vcelku jasné, o co jde a že se o pozůstatek z války nejspíše nejedná.

"Točte to, já už vím, co to je," křičel jeden z jeho kolegů, "to je umývátko." Ale také se nestrefil. Vypadalo to a taky to nejspíše bylo, nádržka k toaletě.

Tank se tedy najít zatím nepodařilo, ale už samo pátrání po něm bylo zajímavé. A mělo, alespoň na chvíli, ještě jeden efekt. Krátce jej shrnul jeden z přihlížejících obyvatel Dolního Žlebu. "I když našli houby, budeme alespoň slavní."