Toulky po regionech

Foto: ČTK
0:00
/
0:00

V Litoměřicích se rozhodli postavit na náměstí zbrusu novou kašnu. Sochařům se ve městě daří - svá díla tu zanechali i účastníci prvního mezinárodního sochařského sympozia. Ne příliš veselé bylo pátrání archeologů v Ústí nad Labem. Zdejší podzemí vydalo vzpomínku na tragickou událost druhé světové války. Vydáme se do Havlíčkova Brodu, kde se výlohy obchodů změnily na galerie. Bystřit mozek budeme v prvním IQ parku v Česku a odpočinout si pojedeme na koníčky. Na Den koní do Kladrub i na jezdeckou stezku na Vysočinu. A jak se dozvíte, s poníkem se dá objet i celá republika. A z koně hned tak neslezeme, protože závěr patří vlčnovské jízdě králů.

Naše první cesta povede do Českého středohoří, kde na soutoku řek Labe a Ohře leží jedno z nejstarších a nejkrásnějších českých měst - Litoměřice. Obepínají ho městské hradby s baštami. Jen pro zajímavost, jedna z nich sloužila jako vězeňská kaple, kde působil jako ministrant později proslulý lupič Václav Babinský. Po jeho osudech však pátrat nebudeme. Vydáme se do centra města na Kostelní náměstí, kde byla postavena nová kašna. A to se nestává často. Většinou ve městech obdivujeme kašny staré několik staletí. Na nové kašny zazněly slavnostní fanfáry a požehnal jí litoměřický biskup.

"Tento nápad vznikl, když jsme nechali předláždit Kostelní náměstí, které bylo původně městským hřbitovem a zdálo se nám, že by to mohla být krásná oddychová zóna, kde chyběla opravdu jen živá voda,"

uvedla vedoucí odboru územního rozvoje Venuše Brunclíková. Kašnu, která přišla na 700 tisíc korun, financovala radnice ze svého rozpočtu. Za návrhem stál architekt Jiří Jarkovský a dílo zhotovil sochař Libor Pisklák. Jak uvedl, architektura kašny vychází z památek, které jsou bezprostředně kolem.

"Inspiroval jsem se naší gotikou, i francouzským románským uměním 11. a 12. století. Měřítko a materiál jsme přizpůsobovali dané situaci a místu. Je tu čedičová historická dlažba, které se přizpůsobila architektura svou barevností a strukturou, i bronzové plastiky jsou přizpůsobeny patinou tak, aby to ladilo."

Bronzové plastiky kašny představují historické chrliče - draky, ďábly a démony, které procházely architekturou už od středověku. Na Libora Piskláka čeká i další zajímavá zakázka. Litoměřice ho pověřili vytvořením busty zdejšího rodáka - herce a komika Felixe Holzmana. Bude vypadat tak, jak ho lidé znali - ve svém klasickém kloboučku, s brýlemi, s uvázaným šátkem kolem krku.

Zdá se, že se sochařům v Litoměřicích daří. Město patřilo čtrnáct dní pětici našich i zahraničních umělců. První sochařské sympozium rozbilo svůj stan nedaleko výstavních pavilonů a veřejnost se tak mohla sochařům dívat přímo pod ruce. Většina z nich čerpala z místní historie. Jeden ze sochařů tu například symbolicky ztvárnil litoměřické podzemí, kde spolu rozmlouvají dvě postavy přes tři patra místních katakomb. Litoměřice tak obohatí další sochy, protože vytvořená pískovcová díla zůstávají v majetku města.


Ústí nad Labem
Na severu Čech ještě zůstaneme a vydáme se do Ústí nad Labem. Zdejší podzemí vydalo další historické svědectví. Tentokrát bohužel vzpomínku na tragickou věc druhé světové války. Archeologové na místě, kde kdysi stálo řeznictví Houdek, našli mrazák, ve kterém našlo smrt 17 mladých lidí. Do historie se vydáme s Ivanou Solničkovou.

Centrum města Ústí nad Labem prochází kompletní rekonstrukcí. Kope se téměř na každém kroku a téměř všude se daří vyzdvihnout na povrch drobné úlomky nástrojů a keramiky. Tentokrát se ale archeologům podařilo najít památku, která nás zavede do minulého století. Více o ní vědecký tajemník ústeckého muzea Václav Houfek.

"Na konci 2. světové války v dubnu 1945 bylo centrum města Ústí nad Labem cílem dvou velkých leteckých náletů. Měly za cíl zlikvidovat jedno z posledních míst, kde byla funkční železniční doprava, železniční křižovatka, kde byly funkční labské mosty. Bohužel ta dopravní křižovatka se nacházela přímo v historickém centru, takže Ústí nad Labem se stalo jedním z nejpostiženějších měst v Čechách, které postihly letecké nálety na konci druhé světové války."

Při jednom z náletů bylo zasaženo i řeznictví Houdek. V jeho sklepení se nacházela místnost s mrazícím boxem. Ta občas sloužila i jako kryt.

"V tomto řeznictví byli na nucené práce nasazeni lidé z Čech, Francie, Belgie. Jednalo se asi o 17 dělníků, kteří během náletu nemohli do běžných civilních krytů, kam přednostně odcházeli Němci a vojáci. Oni si zvolili za úkryt sklepní prostory, ve kterých byla chladírna masa. Objekt řeznictví byl zasažen tříštivou bombou a oni byli v tom sklepě zasypáni."

Řadě lidí se po podobných náletech podařilo vlastními silami dostat na povrch. Některým pak pomohli ze zasypaných krytů záchranné čety. Těmto mladíkům, už ale nebylo pomoci.

"Tady tu tragédii způsobila havárie chladícího zařízení. Do sklepních prostor uniklo velké množství čpavku a těch 17 dělníků se udusilo."

Mrtvá těla mladíků vytáhli Ústečané po náletu ven. Poškozený dům Houdkova řeznictví byl nedlouho po náletu stržen. Parcela ležela ladem až do letošního roku, kdy na ní začala výstavba obchodního centra. Primátor města Ústí nad Labem Jan Kubata nevylučuje, že po skončení archeologických prací připomene tuto smutnou událost ve městě pamětní deska.


Havlíčkův Brod | Foto: Thalion 77,  Creative Commons 2.5
Na netradiční výstavu teď zamíříme do Havlíčkova Brodu. Tady se totiž výlohy obchodů změnily v galerie a to díky akci Umění za sklem. Často je totiž skoro nemožné dostat lidi do galerií či muzea. Zato nakupovat nebo na procházku do města chodí skoro každý. A tak mohl nečekaně objevit umění malířů, sochařů či grafiků. Například zlato v obchodě z velké části nahradila keramika Markéty Findejsové.

"Jsou to vlastně takové poháry. Byly určené pro mé kamarády, známé, přátele, takže každý vyjadřuje jejich charakter nebo povahu. Něco jsem jim tím chtěla sdělit. Je to užitná věc a zároveň můj osobní projev."

Kolem obchodů prošlo tisíce lidí a pro tři desítky umělců z Čech a Holandska to byla šance prezentovat svou práci. Bez podpory majitelů obchodů, které se proměnily v galerie, by to však nešlo. A takovou možnost prezentace podpořila i Markéta Findejsová.

"Já si myslím, že je to docela zajímavá myšlenka, jak oslovit nejširší vrstvu lidí, aby si všimli, co se ve městě nebo v jejich okolí děje."


Oprášit školní vědomosti, ale i nejrůznější hlavolamy si mohou vyzkoušet návštěvníci Liberce. Tady v centru Babylon totiž vzniklo první interaktivní muzeum poznání v Česku. Jeho tvůrce připravovali projekt deset let a inspirovali se ve třech desítkách obdobných zahraničních center. V IQ parku je více než 200 exponátů, které si děti i dospělí mohou na vlastní kůži vyzkoušet. Například, jak je možné, že obyčejné syrové vajíčko ve skořápce vydrží zátěž několika dvoulitrových lahví naplněných vodou, aniž by se rozpadlo. Tuhle záhadu vysvětlila učitelka Vladimíra Erhautová.

"Je to právě tvarem vajíčka. My víme, že oblouk dokáže být samonosný. Dokáže unést sám sebe, a také předměty, které jsou nad ním, například u mostu. A to vajíčko má takový úžasný tvar, že dokáže unést hodně, i když si to neuvědomujeme."

"Řekl bych, že není zrovna lehké pohybovat jednou rukou v jednom směru a druhou v jiném, aby z toho vzešel nějaký obrazec, který na vás požadují."

Vy jste tady zavazoval botu pomocí kleští? Není to moc lehké.

"To určitě ne. Člověk si hodně musí připomínat, jak to vlastně dělá ve skutečnosti. Je to poměrně dost zajímavý zážitek."

Vy jste se tu hodně smáli, co jste zkoušeli?

"Říkají tomu průnik obličejů a na váš obličej se promítne obličej toho druhého, takže vám připadá, že to nejste vy."

Co vidíte z toho druhého a ze sebe?

"Záleží, jak jste vysoko. Například jeho oči a nos, svojí pusu a nebo zase obráceně. Je to vlastně soustavou zrcadel, ve kterých je mezera. Jsou to proužky zrcadla z obou stran."

Nejsložitější byla v IQ parku výroba obřího bubnu, který zaplnil jednu místnost. V jeho vnitřku je zabudována pevná lávka, na níž lidé stojí, zatímco buben se kolem nich točí. Je to jednoduchý trik, který dokonale poplete smysly. Lidé si myslí, že se také točí, popsal jednoduchý trik duchovní otec projektu Miloš Vajnar. Složitost exponátů a jejich náročnost je zpravidla na úrovni znalosti základní školy. IQ park je doplněný i řadou zajímavostí, her a kuriozit.

"Víte, mě se nejvíc líbí, když sem přijdou staré důchodkyně a skládají si tady hlavolamy. Ony tu zabíjí čas, ale zároveň luští a přemýšlí, chtějí zůstat aktivní. Říkají: Máňo, na to jsem nepřišla. Čichají ke koření. Ten mix v muzeu se mi líbí, chytí to celou rodinu, od toho nejmenšího dítěte, které si hraje a teprve poznává určité věci, až po toho nejstaršího člověka. Přijdou sem lidé, kteří mají velmi povrchní jednoduché zájmy až po lidi, kteří učí třeba na vysoké škole a mají možnost si určité věci zopakovat a aplikovat."

Vybudování centra přišlo asi na 50 miliónů korun, Evropská unie ho podpořila přibližně ze čtvrtiny.


Foto: Národní hřebčín Kladruby nad Labem
Jste unaveni logickým myšlením v IQ parku a myslíte si, že potřebujete relaxovat. Co takhle zajet na Den koní do Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem. Koncem května zamířily do nejstaršího velkého hřebčína na světě tisíce lidí. Zdejší plemeno kladrubských koní je staré více jak 400 let a je určené především do zápřehu. Zdobí například stáje dánské královské rodiny. A jak takový Den koní začal, o tom více ředitelka hřebčína Lenka Gotthardová.

"Odstartoval tím nejdůležitějším, protože předvádíme plemenné hřebce. Zrovna vidíte hřebce, který se jmenuje Sacramoso Eroica 43. Je to náš nejvýznamnější plemeník, je mu už 19 let. Je to mimo jiné osminásobný mistr ČR v jízdě čtyřspřeží a pokud zapřaháme koně do vícespřeží, tak on vždycky jde na začátku, jde první. On se rád ukazuje a většina říká, že kdyby neměl postroje, tak by tam vzlétl."

Podle ředitelky Gotthardové někteří ošetřovatelé, kteří jsou se svými koňmi dlouho, dokáží podle zařehtání poznat, co kůň chce. Zdejší koně byli prohlášeni památkou a tak lidé někdy se smíchem říkají, že se nerodí hříbata, ale malé národní kulturní památky. V dospělosti se však jedná o poměrně mohutného koně.

"Měří okolo 162 až 172 centimetrů, ale jsou také velmi příjemní pod sedlem. Teď se opravdu rozmáhá to, že k nám začíná chodit víc lidí, aby se na koních svezli. Ten kůň je univerzální, využitelný jak do zápřeže, tak pod sedlem. Když tu máme jezdecký den, tak hrají klisny i pushball, jezdí uherskou poštu a všechno to dobře zvládnou."


Je pravda, že v Česku zájem o jezdecký sport stoupá. A proto se teď vydáme na Vysočinu. I ona nabízí jezdecké katalogy, kde jsou podrobné informace o každé z dvou set místních stanic. Tak tedy: Do sedel!

Jezdecké stezky jsou značené jako bílé čtverce s červeným kulatým středem. Často nad tímto označením hloubali turisté, kteří jsou zvyklí na své podrobné značení turistických cest, které je mimochodem v Česku nejlepší z celé Evropy. Stejně jako turistické značky vznikají ty jezdecké díky nesmírnému úsilí jednotlivých příznivců či majitelů stájí. Řada jezdeckých oddílů či stanic nabízí ubytování, krmení, ustájení koní a podobně. Krásná cesta vede například přes Český les kolem Zelené hory, kde je kostel sv. Jana Nepomuckého. Pojedete přes louky a pole, až se dostaneme do jezdeckého oddílu ve Žďáře nad Sázavou, říká jeho provozovatelka Jolana Sojková.

"Nás využívá jako jezdeckou stanici už deset let spousta lidí, protože se známe navzájem po celé republice."

Irena Rejchrtová,  foto: ČTK
Jezdeckou stezku si můžete vybrat podle svých schopností. Můžete vyjet na den, či týden. To paní Irena Rejchrtová z Pěkova na Náchodsku to vzala z jiného soudku. Na cestě se svým poníkem je už od poloviny dubna a objet chce celou Českou republiku. Prý si tak splní svůj dávný sen.

"Musím říct, že krajina je nádherná. Já už jsem o cestě přemýšlela dřív. Nejdřív jsem uvažovala o kole, ale člověk musí hlídat silnici. Autem je to všechno rychle pryč, o motorce ani nemluvím. A tady když jedete na kozlíku, koníček ví kudy má jet, a jenom se dívám, je to nádhera."

Na cestě člověk pozná i lidi, pomáhají s ustájením?

"Pomohou, ví se o mě, viděli mě v televizi. Mávají. Kobylka se nebojí ani kamionů, je to vynikající koník."

A co si paní Rejchtová na kozlíku veze? Celou domácnost - spacák, nafukovačku, vařič. A co na její cestu říká rodina? Prý moc nadšená nebyla, ale pak manžel dokonce vyráběl vozík.


A jak se zdá, z koně hned tak neslezeme. Příznačným obyčejem pro letnice byl zvyk volit krále, pořádat průvody a jízdy. Tento svátek se uchoval ve Vlčnově a známá je především Jízda králů. Průvod tvoří osmnáctiletí mladíci a v jejich středu sedí na bělouši král oblečený ve starodávném ženském kroji. V ústech má růži na znamení mlčenlivosti. Říká se, že v tomto převleku si po bitvě zachránil život uherský král Matyáš Korvín. Z úst chlapců dnes zaznívají stejné verše jako před padesáti či sto lety. Na místě byl i Pavel Kudrna.

Jsou tu cizinci z Nového Zélandu, z Austrálie. Dá se říct, že se jedná o světoznámou akci. Starostou Vlčnova je Jan Pijáček. Pane starosto, jak je vůbec stará Jízda králů tady ve Vlčnově?

"Kořeny Jízdy králů sahají až do předkřesťanského období tohoto našeho území."

Když vidíme ten obrovský průvod, kolik ho tvoří lidí a koní?

"To samozřejmě kolísá, ale bývá to tři sta, čtyři sta, ale i šest set krojovaných účastníků včetně koní."

Když se člověk podívá na ty nádherné kroje, řekne si, že je to spousta práce. Jak dlouho se vůbec takový kroj šije a jak dlouho se strojí kůň?

"Ušít kroj dá spoustu práce. To jsou stovky hodin. A připravit výzdobu koně, to jsou desítky hodin. Staré babičky to dělají během podzimu."

Údajně jsou tu k vidění kroje, jejichž součástky jsou staré i sto, sto padesát let. Je to pravda?

"Ano, jsou to původní výšivky, které se dědí z generace na generaci a patří mezi rodinné stříbro obce Vlčnova."

Pokud by jste dneska chtěl ušít kroj, najde se někdo, kdo vám vyhoví?

"Musím se přiznat, že ručně ušít a vyšít výšivky už zřejmě dneska neumí nikdo. Ale je technika, takže pomocí počítače a vyšívacích strojů dokáží tento kroj vyrobit v jeho replice."

Tady je v krojích a na koních spousta mladých lidí. Spíš bychom je čekali u těch počítačů. Máte problém je přesvědčit, aby šli do průvodu?

"Oni jsou úplně normální, jako jejich vrstevníci, ale když se přiblíží Jízda králů, tak se malinko začnou názorově měnit. Vytváří se u nich pocit sounáležitosti s vesnicí. Čím víc se blíží jízda králů, tím víc se na to těší. Malinko do pozadí ustupují běžné radovánky, které patří k tomu jejich věku a Jízda králů se dostává do popředí."