Vánoce na Českomoravské vrchovině

Foto: Muzeum v přírodě Vysočina

Česko je převážně katolickou zemí. Ale ve srovnání se sousedním Polskem a Slovenskem jsou Češi, Moravané a Slezané obecně nábožensky vlažnější než jiné národy. Vánoce jsou sice i pro ně velmi oblíbeným hlavně křesťanským svátkem, do kterého se nicméně promítají starší pohanské tradice.

S paní Ilonou Vojancovou jsem se setkal v šedivý prosincový den. Procházeli jsme se mezi zachovalými dřevěnými roubenkami, které tvoří součást Národního muzea v přírodě -Vysočina v Hlinsku. Paní Vojancová je etnoložka a vysvětluje, že tato venkovská část České republiky v historii vždy ekonomicky zaostávala za úrodnějšími nížinami.

Ilona Vojancová,  foto: Honza Ptáček,  ČRo

Úzké soužití s přírodou a drsné přírodní podmínky vedly k tomu, že byli lidé na Vysočině náchylnější k udržování prastarých obyčejů a zvyků a trochu nedůvěřiví k oficiální náboženské autoritě, kterou v téhle části Evropy představovala hlavně katolická církev:

“Víra bývala vlažná. Křesťanství a katolická církev v některých vesnicích nalezli odezvu, ale velmi rozšířené tady bylo náboženství evangelické. Dařilo se také spiritismu a v různých vesnických zvycích se dají vystopovat nejrůznější předkřesťanské vlivy a ty se udržely v některých obyčejích až do dnešních dnů,” říká Ilona Vojancová.

Foto: Muzeum v přírodě Vysočina

“Příkladem mohou být masopustní obchůzky na Hlinecku, které jsou dokonce zapsané na Seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Už jejich podstata navazuje na pohanské představy o ovlivnění přírody, plodnosti země a také člověka.”

Tyto tradice našly na Vysočině svou cestu i do oficiálních náboženských zvyků a rituálů, kterým žehnala oficiální Katolická církev například v době adventu před hlavními vánočními svátky:

“Můžeme konstatovat, že se v té době objevovaly obyčeje, které takovou tu křesťanskou základní představu adventu jako času poklidné duchovní přípravy na Vánoce a rozjímání narušovaly.  Bylo to například při obchůzkách mikulášských průvodů. Máme doložené, že koncem 19. století v nich nechodily jen obvyklé postavy Mikuláše, anděla a čerta, ale také drábů, kobyly, selky a sedláka nebo smrtky.  A tyto masky sehrávaly nejrůznější divadelní komické výstupy.”

Barborky,  foto: ČT

Ilona Vojancová připouští, že tento prvek pohanského původu je vlastní skoro všem křesťanským svátkům. Ale na drsné Vysočině byla jeho přítomnost znatelnější a pronikavější:

“Vánoce jako takové mají samy předkřesťanské kořeny. Bývala to oslava návratu světla a přelomový okamžik v čase obávané zimy. Naši předci se k tomu času upínali už dřív a katolická církev k němu přidala oslavu zrození Spasitele, nového světla a naděje pro lidstvo. Lidé si ale ponechali víru v to, že průběh Štědrého dne a večera může pozitivně ovlivnit celý budoucí rok.”

Ke stolu až s první hvězdou

Tradice a lidové zvyky se v celé dnešní České republice odvíjely od stejného křesťanského kalendáře a byly si podobné. Na Vysočině se ale daly vždycky vypozorovat určité prvky jedinečné pro tento region:

Foto: Zdeněk Novák,   ČRo Hradec Králové

„Na konci 19. a ještě počátku 20. století bývala štědrovečerní večeře skutečným obřadem. Hospodyně připravila všechna jídla na slavnostně prostřený stůl tak, aby od něj nemusel vstávat a přinášet nové chody. V okolí Hlinska, Nového Města na Moravě i Žďáru nad Sázavou byla rozšířená představa, že se má ke sváteční tabuli zasednout až v okamžiku, kdy na nebi vyjde první hvězda.“

Ještě do období komunistické vlády, a tedy oficiálně deklarovaného ateismu přitom přežil jiný zvyk, chcete-li pověra:

„Až 60. a 70. letech minulého století podle výpovědí některých lidí, rodiny sledovaly sousedy, aby nerozsvítily světla jako první v okolí. Panovala totiž představa, že ta rodina, která světla na Štědrý večer rozsvítí, o někoho v následujícím roce přijde, že v ní někdo zemře.“

Foto: Barbora Kmentová

Jiným pozitivnějším projevem důvěry v magickou moc Štědrého večera byla další tradice jedinečná pro Vysočinu. Není vyloučené, že ji některé rodiny hlavně na vesnicích ctí i dnes, na začátku třetího desetiletí 21. století:

„Hospodář před začátkem večeře rozkrojil jablíčko na tolik dílů, kolik bylo stolovníků u stolu. Rozdal pak kousky všem členům rodiny nebo i hostům okolo stolu, aby ho snědli. Lidé pak věřili, že kdyby v příštím roce nějak přeneseně nebo doslovně bloudili, stačilo se rozpomenout, s kým seděli u štědrovečerního stolu a jedli jablíčko. To jim mělo pomoct nejenom najít cestu zpátky domů, ale také zaručit, že celá rodina zůstane pohromadě," vysvětluje Ilona Vojancová, etnoložka z Národního muzea v přírodě-Vysočina. Bez ohledu na to, jestli i ve Vaší rodině rozkrojíte a a podělíte se o jablíčko nad štědrovečerní tabulí vám přejeme krásné vánoční svátky a mnoho šťastných návratů v roce 2021!

Autor: Vít Pohanka
klíčové slovo:
spustit audio