Vodní strážkyně severní Prahy
Dosud stojící vodárenské věže v severní části hlavního města mají v pomyslné kolonce „datum narození“ zapsáno 20. století. Je to důležitý milník, protože se výrazně projevil na konstrukci věžových vodojemů. Do té doby šlo o díla, která se po celé své výšce víceméně držela rozměrů půdorysu, a najednou se začaly objevovat téměř výhradně vodárenské stavby s nápadným rozlišením dříku a rozšířeného prostoru s nádrží. Místo monumentálních hranolovitých věží upřednostnili architekti elegantní válcové „majáky“.
Libeňská vodárenská věž
První libeňská vodárna se nacházela v dnešním Löwitově mlýně pod zámkem už na přelomu 16. a 17. století. Čerpala vltavskou vodu do vodojemu na Zámeckém vrchu. Rokytka tehdy tekla o něco dál. I následující vodárny braly vodu ze studní u Vltavy poblíž soutoku s Rokytkou. Počátkem 20. století se o distribuci vody na celém území Libně staraly přečerpávací stanice na Bulovce s vodojemy na Stráži a nově i na Mazance, kde byla postavena vodárenská věž.
Kdyby stála u moře, málokdo by pochyboval, že nejde o maják. Tvůrcem 42 m vysoké věže v Horní Libni nad usedlostí Mazanka je František Schlaffer a od okamžiku dokončení v roce 1904 se stala součástí vodárenského systému, který čerpal vodu ze zdroje v Káraném poblíž soutoku Labe s Jizerou. Od konce 60. let, kdy se objekt přestal používat k původním účelům, se zdálo, že má své dny sečteny. Ještě nějaký čas se využívala zdejší více než pět metrů hluboká nádrž k výcviku potápěčů. V roce 1991 se věž dočkala památkové ochrany.
Věž na Mazance ožila po roce 2009, od kdy probíhá její přestavba na luxusní třípodlažní mezonetový byt s výtahem. Větší část byla dokončena v průběhu následujících tří let, ale v místě je dodnes staveniště s nedokončeným relaxačním centrem, garážemi a skladištěm. Nový majitel bude muset za tuto nemovitost zaplatit kolem 100 milionů korun a počítat s dalšími 50 miliony na úpravy jen nahrubo připravených interiérů.
Vodárenská věž v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
Nádherná secesní stavba, vysoká 45 metrů, je vedle nedalekého kostela sv. Václava asi nejvýraznější dominantou rozlehlé zahrady psychiatrické léčebny. Stejně jako ostatní části nemocnice ji projektoval architekt Václav Roštlapil. Pitná voda byla čerpána do přilehlého vodojemu od roku 1908 ze tří studní v parku mezi Ústavní a Katovickou ulicí a jedné další v Čimicích. Ve vlastní věži z let 1909–1912 se nacházely tři nádrže, a to na užitkovou vodu – studenou, teplou (70 °C) pro areál nemocnice a míchanou o teplotě 40 °C pro ústřední lázně. Čerpala se z osmi artéských vrtů v usedlosti Tříkrálka v Zámkách u Vltavy. Dvě roury ji přiváděly do dva kilometry vzdálené vodárenské věže. Po zprovoznění nového vodovodu pro sídliště Bohnice ztratila věž od roku 1972 svůj původní význam. Využívá se pouze expanzní nádrž pod zásobníkem na studenou vodu, která slouží k regulaci tlaku v místním systému vytápění.
Vodojem v továrně Avia
První čakovická vodárna začala dodávat vodu do cukrovaru rodiny Schoellerů, a to od roku 1879. Nevystačili si s místním rybníkem, a tak museli nechat vést potrubí až od Vltavy pod Bílou skálou přes vodojem na Proseku. Odtud tekla voda samospádem do níže položených Čakovic, nebylo tedy potřeba stavět věžový zásobník.
Své vodárenské věže se však Čakovice dočkaly. Výrazná, 42 m vysoká železobetonová konstrukce se třemi nosnými žebry v závodu Avia patří k nejmladším pražským vodárenským věžím (z roku 1976). K nádrži o objemu 360 m³ vede ocelové schodiště. Osud vodojemu měl být zpečetěn výnosem z roku 2006. K demolici naštěstí nedošlo, a tak prozatím zůstává atraktivní reklamní plochou.
Související
-
Pražské vodárenské věže
Mezi stovkami věžovitých staveb, kterými se Praha může pochlubit, se dochovalo několik zajímavých vodárenských věží, které si zasluhují pozornost a ochranu.
