Byt Františka Palackého v Praze se otevřel veřejnosti
Klavír, na který hrál Bedřich Smetana i Antonín Dvořák, rodinné portréty od Josefa Mánesa nebo Maxe Švabinského, ale i zbytek léků na záduchu, kterou trpěl František Palacký - to vše lze dodnes spatřit v jeho bytě v centru Prahy. Byt Františka Palackého a jeho zetě Františka Ladislava Riegra je nyní jednou ze stálých expozic Národního muzea, pro veřejnost se ale otevírá jen výjimečně. Mezi jeho návštěvníky tentokrát byla i Milena Štráfeldová:
Dům, ve kterém František Palacký a později i jeho zeť František Ladislav Riegr prožili desítky let, je jen pár kroků od Václavského náměstí - v dnešní Palackého ulici. Jeho historii přibližuje lektor Národního muzea Jan Prošek:
"Na začátku 19. století tento palác vlastnil bohatý pražský advokát Jan Měchura, ke kterému se později přiženil František Palacký."
Nežli se ale do významné katolické rodiny, kde se navíc mluvilo pouze německy, mohl Palacký přiženit, musel hodně dokázat. Chudý student z valašských Hodslavic se měl podle přání svého otce stát evangelickým farářem. Na gymnáziu v Bratislavě se ale rozhodl pro jinou dráhu:
"Až když se dostal do Prešpurku, což je dnešní Bratislava, se setkal s lidmi, jako byli Jan Kollár nebo Pavel Josef Šafařík, a tam najednou začal psát české básně, začal se zabývat historií, začal se opravdu cítit jako vědec a vlastenec."
Palacký měl vždy výborné výsledky ve studiu, už v pěti letech přečetl bibli a uměl jedenáct jazyků. V prešpurských salónech se navíc naučil i způsobům, které mu později otevíraly cestu do předních šlechtických rodin:
"Palacký si oproti našim ostatním obrozencům nacvičil, že je důležité mít čisté nehty a čistý límeček u košile a umět všechny moderní tance a všechny karetní hry, které se v té době hrály."
Už během svých studií v Bratislavě si Palacký dopisoval s českými vlastenci, a když se v roce 1823 mělo uvolnit místo knihovníka v pražském Národním muzeu, přijel na pozvání Josefa Dobrovského do Prahy. Z místa v muzeu sice sešlo, Dobrovský však Palackému nabídl jiné uplatnění:
"Když hrabata Šternberkové požádali Dobrovského, aby jim napsal jejich rodokmen, tak tuto práci předal mladičkému Palackému. A Palacký ten rodokmen napsal tak perfektně, že už v roce 1824 ten rodokmen vyšel tiskem a Palacký místo papíru, že smí on, poddaný na novojičínském panství, odjet do Prahy, už měl papír, že je dvorním archivářem hrabat Šternberků."
V té době už navštěvoval rodinu advokáta Jana Měchury a zde se seznámil s jeho starší dcerou Terezií. Existenční zajištění, které by mu umožnilo požádat ji o ruku, získal však až v roce 1827, kdy se stal redaktorem Časopisu Národního muzea. Přitom ani čeští vlastenci nevěřili, že by mělo smysl vydávat česky psaný odborný časopis:
"Palacký se nenechal a v roce 1827 opravdu začal vycházet Časopis Národního muzea a ten časopis vychází dodnes. Takže dokonce patří mezi nejstarší trvale vydávaná odborná periodika na světě."
Ani prestižní místo v muzeu, kontakty ve šlechtických rodinách nebo stále rostoucí vliv v české vlastenecké společnosti však ještě nestačily k tomu, aby se do německy mluvící rodiny Jana Měchury mohl přiženit.
"Palacký podepsal, a to mu také mnozí dlouho vyčítali, předsvatební smlouvu, že život v rodině a výchova dětí bude probíhat v němčině."
Až po svatbě s Terezií Měchurovou se tedy Palacký usadil v čísle 7 v dnešní Palackého ulici a dodnes tu po něm bez jakýchkoliv změn zůstala jeho pracovna, rodinný salón i pracovna jeho pozdějšího zetě Františka Riegra. V rodině Palackých se skutečně mluvilo jen německy, to byl také důvod, proč sem například Božena Němcová přišla pouze dvakrát v životě. Byt Palackého a Riegra se podle závěti jedné z Riegrových dcer stal natrvalo muzeem a v roce 1960 byt s veškerým původním zařízením i sbírkami získalo Národní muzeum jako jednu ze svých expozic.
