Kalendárium

r_2100x1400_radio_praha.png
0:00
/
0:00

Miroslav Tyrš, Oldřich Nový, životická tragédie z roku 1944, to jsou osobnosti a událost, které tentokrát připomene kalendárium.

Osobnost Miroslava Tyrše není asi třeba příliš představovat. Když Tyrš před 125 lety za ne zcela jasných okolností v Tyrolských Alpách zemřel, měl za sebou mnoho let práce, a to zdaleka nejen v Sokole, s nímž bývá nejčastěji spojován. Byl doktorem filosofie, zabýval se estetikou a teorií umění a vyučoval také na pražské univerzitě.


Oldřich Nový, který se narodil před 110 lety, byl divadelním režisérem, zpěvákem a samozřejmě také hercem, jako takový je dodnes synonymem elegance, džentlmenství a noblesy první republiky. Výčet jeho filmových rolí by byl dlouhý a navíc ty nejslavnější zná leckdo zpaměti - Kristián, Eva tropí hlouposti, Hotel modrá hvězda. Naposledy si zahrál v televizním seriálu Taková normální rodinka. S Oldřichem Novým se často potkávali diváci v televizi a filmu i posluchači v rozhlase, ale jak sám říkal, divadlo bylo něco jiného.

"Herec má jiné možnosti, než je divadlo. A přesto pro herce není krásnější pocit nad přímý styk s obecenstvem a to je možno jenom a jenom na divadle, které bude žít, i když obrazovky budou desetkrát tak veliké a rádio si sebou bude nosit každý jako pouzdro na cigarety. Celou svou divadelní činnost jsem byl šťastný, když se mi podařilo, že se lidé v divadle usmívali a když byli při představení, ve kterých jsem hrál, v dobré náladě. Dnes, když mě průvodčí v tramvaji štípne lístek a řekne při vzpomínce na nějaký příjemný večer, který jsme spolu strávili, ovšem bez mého vědomí: 'To jsme se s manželkou nasmáli. Kdy zas něco bude?' Pak je to pro mě, jako kdybych dostal metál."

"To se ví, že jako mnoho a mnoho mladých lidí jsem toužil po divadle už od školních let. Jako kluci jsme hrávali divadlo po dvorcích na Žižkově v okolí Komenského náměstí a Harantovy ulice. Hráli jsme ovšem své vlastní hry. Nevím, jestli to bylo zábavné, ale naše malé obecenstvo se bavilo značně a dospělí se usmívali. Ustrojení v různých hadrech, které jsme doma a po příbuzných sehnali, předváděli jsme hříčky, ke kterým jsme neměli text, jen jsme si řekli, o čem asi budeme hrát. No a pak v junáckém věku jsem se dostal i k divadlu ochotnickému. Řemeslnická beseda v Praze 1 v Karlově ulici, to bylo moje eldorádo. Strýc Miloš byl hercem v Národním divadle, chodil jsem na galerku nadšeně obdivovat činohru, operu i balet. Ale můj drahý táta jaksi moje touhy nesdílel a šel jsem do učení, do hezkého učení, jsem původním povoláním sazeč písma, typograf. Také můj první učitel, herec a režisér Karel Želenský, jehož dramatickou školu jsem vychodil, byl z téhož oboru. A Saša Rašilov, který mi poradil, abych nechal kabaretu a šel k divadlu, byl také bývalý typograf."

Oldřichu Novému bude věnována také nedělní rubrika Z rozhlasového archivu, vzpomínat tentokrát nebude on sám, ale jeho slavné herecké kolegyně.


6. srpna 1944 zavraždilo gestapo přes tři desítky obyvatel Životic, části dnešního Havířova, Horní a Dolní Suché a Dolního Těrlicka, několik dalších občanů skončilo v koncentračním táboře. Smrt 36 lidí, Poláků i Čechů, byla odvetou za nedávnou přestřelku mezi partyzány a gestapem, v níž tři příslušníci gestapa zemřeli. Dnes životickou tragédii připomíná památník a muzejní expozice Okupace a odboj na Těšínsku 1938-1945.