Mlýn – příběh slibu, který byl nad všechny zákony

Hoslovický mlýn, foto: Michal Klajban CC BY-SA 3.0 / Wikimedia

Dva bratři, jeden mlýn a jeden slib. Sloganem titulní stránky románu Mlýn je vlastně řečeno vše.

Hoslovický mlýn,  foto: Jiří Novák,  CC BY-SA 3.0
"Nikdy jsme po nikom nic nechtěli. Jen jsme museli dodržet slib. Jen jeden jediný slib, honilo se mu hlavou. Karel cítil, že mu vzpomínky a sny odnášejí jeho život pryč, ale věděl, že jestli se tam někde nahoře setká se svým tátou, bude se mu moci zpříma podívat do očí.

Karel Hadrbolec se z posledních sil vypotácel z postele. Musím se převléci do svátečního, říkal si v duchu, nechci, aby mě tu ráno našli v noční košili. Dalo mu hodně práce a stálo ho mnoho sil obléci se do svátečního obleku. Na hlavu si nasadil klobouk a ztěžka usedl na postel."

Dva bratři, jeden mlýn a jeden slib. Sloganem titulní stránky románu Mlýn je vlastně řečeno vše. Cesta k tomu, aby dva bratři svůj slib daný otci dodrželi, ale vedla přes výslechy STB, psychiatrii i pomocné technické prapory. Ačkoli s tématem oslovilo Michala Vaněčka nakladatelství Grada Publishing, záhy se do něj ponořil:

"Hned na začátku mě zaujal ten základní motiv slibu, který dva bratři dali otci, a ten slib byl nad zákon. Vydrželi všechny tlaky a opravdu splnili slovo dané otci, že o mlýn nikdy nepřijdou. A mně přišlo, že už jen tohle je hluboké téma a v podstatě archetypální příběh. V románu jsem pak použil jenom ten motiv, na který jsem nabalil spoustu dalších osudů, které s tím původním mlýnem úplně nesouvisejí. Není to dokument, je to fabulace a odrážejí se tam i další příběhy, které se týkají třeba i mé rodiny, mého otce. Použil jsem to spíše jako takovou univerzální myšlenku, která mě svou jednoduchostí fascinovala."

Jak to dokázali?

Foto: Cosmopolis
Kniha zachycuje více než jedno století, ve kterém do života obyvatel mlýna zasáhla první světová válka, protektorát a především pak éra komunistické totality spolu se stupňujícím se tlakem na vstup do JZD. Román je inspirován skutečnými událostmi a s příběhem sourozenců se setká každý návštěvník, který zamíří do skutečného Hoslovického mlýna nedaleko Strakonic. A nad tím, jak se podařilo mlýn uhájit a vyvzdorovat jeho samostatnost na komunistických úřadech, kroutí hlavou.

"Přiznávám, že tohle je asi věc, která mě na tom příběhu asi fascinovala nejvíce. Kdyby se tento příběh ve skutečnosti neudál a já si ho vymyslel, tak tomu snad nikdo neuvěří. Odolali tlaku na vstup do družstva, byli u PTP, na psychiatrii, po roce 1989 odmítli mlýn prodat. To samo o sobě mi přišlo nejvíce neuvěřitelné."

Ve mlýně žili bratři bez elektřiny, tekoucí vody a dalších civilizačních vymožeností, které v průběhu 20. století na vesnici přicházely. Snažili se také být i co nejvíce soběstační. Najít si k nim cestu nebylo snadné, na okolí museli nutně působit jako podivíni.

"Já jsem si k nim vymyslel vlastní předobraz lidí, které jsem znal. Vycházel jsem třeba ze svého dětství. Bratři v knížce jsou dva, mají stejná křestní jména jako ti opravdoví, ale jejich postavy jsou inspirovány i jinými osobami. Já jsem si je zamiloval, mám vždycky problém, že když končím psaní, tak si říkám, že je to škoda, že tím, že to dopíšu, pro mě děj skončí a skončí i ty postavy. Čtením se pak už k tomu moc nevracím. Když to píšu, tak musím ten příběh žít a vidět jej před očima. Myslím, že je i z knížky poznat, že jsem ty románové bratry měl rád."

Mráz po zádech

Mlýnské kolo Hoslovice,  foto: Michal Klajban CC BY-SA 3.0 / Wikimedia
Skutečnost a historie byla románu inspirací, ale ne přesnou předlohou. Přestože podobných příběhů, jako je ten ústřední, asi mnoho nenajdeme, prostředí vesnice zasažené společenskými změnami je ale obecně známé.

"Nevím, jestli jeto příběh úplně ojedinělý, ale druhý takový já osobně neznám. Nicméně se mi ale splnil záměr, se kterým jsem Mlýn psal. Napadá mě citát z filmu, totiž že kniha nastavuje zrcadlo. Řada lidí v té knížce totiž najde svoje příběhy, příběhy své rodiny. Už mi několik čtenářů říkalo: ´naše rodina taky zažila něco podobného´ a nutí je to přemýšlet o postojích románových postav a o tom, jak by se v jejich situaci zachovali, i když sami něco podobného osobně nezažili. A tohle jsem chtěl, aby se lidé zamysleli nad tím příběhem a otázkou, zda se něco podobného může opakovat."

I přesto, že román vychází z historie, v archivních badatelnách Michal Vaněček moc času nestrávil.

"Kniha není historický dokument, i když tak možná působí. Jediné, z čeho jsem opravdu čerpal, byl digitální archiv Rudého práva. Použil jsem v románu citace z dobového tisku. Nebyl to ale původní záměr. Když jsem vymýšlel děj pro jednotlivé časové úseky, tak jsem si říkal, že bych potřeboval podchytit dobovou atmosféru a podíval jsem se, co se tehdy psalo v novinách. Postupně jsem začal pročítat to Rudé právo a říkal jsem si, že by tam bylo dobré použít titulky přímo. Člověk se jich děsí a trochu se jim směje. I když se ale směje, tak mu běhá mráz po zádech."

Vodní mlýn, který spolu se svými obyvateli byl vzorem pro Vaněčkův román, spravuje dnes Muzeum středního Pootaví. V Hoslovicích stojí už od středověku, jeho poslední mlynář z rodu Harantů zemřel v roce 2004 prý opravdu ve svátečním obleku s kloboukem na hlavě. Jeho mlýn dnes znají lidé z mnoha filmových pohádek a na ty, kteří se do něj vypraví, čeká vyprávění o síle, rodině a splněném slibu.

Hoslovický mlýn,  foto: Michal Klajban CC BY-SA 3.0 / Wikimedia