Me Too v Česku
Kauza amerického producenta Harveyho Weinsteina prolomila letité mlčení. Po celém světě se v médiích a na sociálních sítích začalo mluvit o sexuálním obtěžování. Jak je na tom Česká republika. Proč kampaň Me Too vyvolala spíše negativní nebo zlehčující reakce?
„Myslím si, že je to celkovým nastavením české společnosti, že do toho promlouvá celá řada vlivů“, prohlásila v podcastu Českého rozhlasu Vinohradská 12 Silvie Lauder, novinářka týdeníku Respekt, která se tématu dlouhodobě věnuje. „Od způsobu, jak se o samotné věci informuje v médiích, kde jsou zprávy velmi často posunuté. Pevně tu zakořenila ta zjednodušující zcela lživá zkratka, že jde pouze o prostředí zábavního průmyslu, pouze o americký problém a pouze o situace, které byly nějaké banální a staly se před třiceti lety. Tak to prostě není.“
Smutným potvrzením je například i vystoupení známého sexuologa Radima Uzla na konferenci o Me Too na půdě Karlovy univerzity, kde se nechal slyšet, že za dlouholetou praxi poplácaných zadků sestřiček by musel dostat doživotí. Podobně zlehčoval i obvinění některých hollywoodských hereček.
Ještě dále zašel oblíbený režisér filmových pohádek Jiří Strach, který se vyfotil na Facebook s tričkem, na kterém stálo „Je suis Weinstein“. „Byla to velká provokace, aby vyvolala diskusi. To se celkem povedlo. Leckdo se toho chytl na Facebooku a debatovalo se nad tím, jestli je nějaká presumpce neviny a lidé si kladli otázky, proč si někdo, kdo byl znásilněn před dvaceti lety, si na to vzpomene až teď. Tohle to mělo vyvolat a podnítit,“ vysvětlil Jiří Strach.
Problém sexuálního obtěžování ale bagatelizují i mnozí politici. Nedávno zesnulý předseda senátu Jiří Kubera dokonce tvrdil, že policejní statistiky o počtu znásilněných žen, jsou přehnané, a že jsou záměrně zvyšovány ženskými organizacemi, aby dostávaly peníze ze státního rozpočtu.
„Česká společnost, vyplývá to z různých průzkumů, má velmi mylné představy o tom, co je sexuální násilí a jak je rozšířené. Z jednoho průzkumu Eurobarometru vyšlo Česko jako země, kde si jen velmi nízké procento lidí myslí, že ten problém je rozšířený. V jiných zemích mají lidé alespoň povědomí, jak častý ten problém je. Z dalších výzkumů vyplývá, že lidé nemají žádnou představu o tom, ani řádově, ke kolika znásilnění denně dochází. Máme velmi mylné představy o tom, jak ta situace vypadá. Většina si myslí, že to je nějaký cizinec, který člověka přepadne, když jde v noci třeba z klubu. Ten problém je velmi hluboce zakořeněn v nějakých kulturních společenských normách. Víceméně každá oběť násilí se setkala s nějakým nepochopením nebo předsudkem okolí. A v této společensko- politicko-mediální atmosféře s něčím takovým přijít, znamená vystavit se extrémní kampani vůči vlastní osobě, extrémnímu odsudku a já se vlastně nedivím tomu, když to nikdo neudělá,“ soudí Silvie Lauder.
Mee Too mění myšlení i v Česku
„To znamená, že ženy, které jsou obětmi sexuálního násilí, se méně bojí tu věc hlásit. Protože vidí, že v tom nejsou sami a vidí jistou naději v tom, a to je důsledek toho Weinsteinova případu, že někdo, kdo si o sobě myslel, že je nedotknutelný, že stojí nad zákonem, tak nad zákonem nestojí, že na něj ten zákon dopadá. Myslím, že toto vědomí inspiruje více lidí, aby se na policii začali obracet, což je velmi pozitivní dopad“ uvedla v v podcastu Vinohradská 12 Silvie Lauder, reportérka deníku Respekt.
„Ještě bych zmínila jeden dopad, který jsem vypozorovala za tu dobu, co mluvím se ženami, které něco podobného zažily. To hnutí mělo pozitivní dopad v tom, že velká většina žen žila v tom, že se to stalo jenom jim, že je něco nějak v nepořádku s nimi, protože se to přece nikomu jinému neděje. a když najednou viděly, že se to děje opravdu obrovskému množství žen, což je na jednu stranu naprosto drtivé zjištění, ale pro ty oběti to mělo jakýsi uklidňující efekt, že v tom nebyly samy a je to prostě nějaký rozšířený společenský jev, který nesouvisí s tím, že ony něco provedly. Že se to děje i jiným ženám a je to problém, který je nutné řešit. A společnost konečně říká, pojďme ho řešit.“
