Břetislava Pojara znají i diváci v zahraničí

V úterý se udělovaly státní Ceny za přínos v oblasti kinematografie a audiovize. Ten den je totiž světovým dnem audiovizuálního dědictví. Řadu laureátů nového ocenění loni zahájil Jiří Krejčík, letos následovali Břetislav Pojar a Karel Kachyňa in memoriam. Břetislava Pojara, slavného animátora známého doma i ve světě, představujeme v rubrice Z kultury.

Břetislav Pojar, foto: ČTK

Břetislav Pojar, to není jen Fimfárum, Jája a Pája a Pojďte pane, budeme si hrát, ale také filmy Jabloňová panna, Zahrada, Co žížala netušila a spousty dalších. A kromě toho natočil celou řadu filmů jako zakázky pro zahraniční instituce, ty ale z větší části doma vůbec nejsou známé.

"První film, který ze mně udělal člověka známého doma i venku, byl O skleničku víc. To byl film, který dostal cenu v Cannes, a tím pádem se to rozběhlo do světa a já jem měl od té doby všude dveře otevřené,"

O skleničku víc

vzpomíná Pojar. Jednalo se o filmovou etudu na téma alkoholismu z roku 1953, cena v Cannes následovala o rok později. Pak přišel úspěch na festivalu v Annecy:

"Na zahraničním pódiu jako tvůrce jsem se prosazoval v podstatě přes festivaly. Poprvé jsem dostal velkou cenu v Annecy, což je světový festival pro všechny animátory a tím jsem se stal známý mezi kolegy z řemesla."

To bylo v roce 1960. Později navázal spolupráci s kanadskou státní organizací Film Board of Kanada. Kontakt vznikl z popudu Kanadské strany, první spolupráce se realizovala v roce 1969:

Balablok

"Film Board of Canada byla organizace všeobecně pro filmovou tvorbu. A oni pozvali delegaci Československého státního filmu na Týden čs. filmu v Montrealu. A při té příležitosti, protože už znali, co dělám, tak mi tam udělali jeden samostatný večer. A padla první zmínka o spolupráci přímo s touto kanadskou organizací."

Z této spolupráce vznikly filmy To See or Not to See, česky Ilusologie (1969), celý v Kanadě se realizoval film Balablok (1972) a později opět v koprodukci Mouseology/Myšologie a film E. Pojar točil taky filmy pro Organizaci spojených národů.

"Začala až po spolupráci s Kanadou, protože producent Film Boardu se stal producentem v OSN. A protože můj poslední film pro Kanadu dostal Zlatou palmu v Cannes, tak si na mě vzpomněl a požádal mě o spolupráci pro OSN."

Čím pro vás byly tyhle zahraniční nabídky cenné po umělecké stránce? Byl tam větší prostor pro vyjádření?

"To ani ne. Většinu těch věcí jsem dělal formou koprodukce, takže se na tom většinou účastnil i Krátký film. Tam jsem byl volnější ve volbě námětů, ale to co jsem tam dělal, to bych byl býval mohl dělat i tady. Ale pro mě to bylo zajímavé podívat se jinam a seznámit se s jinými způsoby filmové práce. A mě to vždycky táhlo podívat se do světa."

Vaše zahraniční filmy byly určeny dospělému divákovi?

"Jak se to vezme. Každý film, který člověk dělá, tak dělá částečně pro dospělého, protože dospělí vlastní finanční prostředky, aby děti mohly do kina. Protože ty filmy se dělaly většinou pro biografy. Tak to automaticky byl vždycky tzv. rodinný snímek. Něco bylo víc pro děti, něco víc pro dospělé. Ale jak to pak přijalo publikum, to už já moc nevím."

Filmy pro OSN se jmenovaly Bum (1979), a If (česky Kdyby, 1981). V roce 1985 pak ještě pro OSN natočil snímek Aby všechny děti světa.

Psí historie, foto: Česká televize

"Pro OSN jsem dělal dva filmy o závodech ve zbrojení. Prakticky ze dvou pohledů. První z ekonomického a druhý z hlediska toho, co by znamenalo pro rozvojové země, kdyby mohly místo zbraní dostávat třeba zemědělskou techniku. Ten třetí film byl pro děti a točil jsem ho pro Unicef."

Dnes je Pojarovi 87 let. Doma stále točí, v těchto dnech pracuje na filmu Psí historie, ale jeho zahraniční spolupráce ustaly.

Potkali se u Kolína

"Já jsem poslední věci dělal po roce 1989, protože tehdy jsem mohl ven už svobodně, tak jsem tři roky pracoval pro Film Board přímo tam. A od té doby už toho moc není. Pak jsem dělal dlouhý film, o krátké filmy nebyl takový zájem. A teď už jsem prostě starý..."

Břetislav Pojar se učil po boku Jiřího Trnky v jeho Studiu JT. Jako mezinárodně uznávaný filmař se později i on sám uplatnil jako učitel na filmových školách.

Doma se o Pojarovu slávu postarali hlavně medvědi, kteří se potkali u Kolína. K dětskému seriálu se bohužel váže i osobní spor s Miroslavem Štěpánkem o autorství. V roce 2007 převzal Pojar na MFF v Karlových varech z rukou herečky Renée Zellwegerové Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světovému filmu.