V srpnu 68 jsme měli pravdu, okupanti jenom bič…
Srpen roku 1968 je pro nás už jednou provždy spojen s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Se sovětskými tanky u Národního muzea nebo u Českého rozhlasu v Praze, s nápisy na zdech, které vyzývaly Ivane, jdi domů nebo s písněmi Bratříčku, zavírej vrátka či Modlitba pro Martu. Kdo z pamětníků si však dnes vzpomene, že 21. srpna 1968 byla středa? A jaká byla v prvních dnech okupace atmosféra mezi lidmi? Čím jsme tehdy žili? V archivu Českého rozhlasu se dochovalo několik hodin záznamu, které nám pomohou si tehdejší náladu připomenout.
„Pokoušíme se ověřit zprávu z Opletalovy ulice v Praze. Okupanti zde před budovou ČTK pod hrozbou samopalů nutí naše občany, aby dávali květiny příslušníkům okupačních vojsk. Celé toto divadlo je nahráváno okupantskými kamerami. Okupační vojska obsadila Technickou zprávu Ministerstva vnitra v Praze. Jsme přesvědčeni, že mezi pracovníky této správy se nenajdou kolaboranti a že všichni budou dělat jen to nejnutnější, a ještě špatně, a že nebudou vyvíjet žádnou iniciativu,“ ohlásil například Československý rozhlas krátce po okupaci.
„Před jedenáctou hodinou v Opletalově ulici vystoupila z obrněných vozů skupina civilistů mluvících česky. Přidávají se ke skupinám našich občanů a hrubě nadávají sovětským vojákům. Jde o provokatéry, a proto žádáme občany, aby se těchto provokací chránili. Obdobné zprávy máme i z dalších míst.“
A podobná situace byla i jinde v republice, jejíž součástí bylo tehdy Slovensko. Přihlásil se tak i hlasatel z Bratislavy: „Dnes v půl druhé obsadili okupanti redakci Pravdy. Tanky okupačních vojsk se nesmyslně přemísťují po městě. Starší vojáky tu posílila nová okupační vojska. Z jejich tváří je možné vyčíst překvapení z transparentů a hesel, lemujících cesty, po kterých přijíždějí. Zřejmě, vyzbrojení dokonalou technikou, zapomněli nebo si z domova nemohli donést i druhou zbraň, a to perfektní informace o postojích smýšlení našich národů. Před obědem bylo v ulicích slyšet i vysílání okupačních jednotek, které však občané Bratislavy ignorují.“
Na Ostravsku se okupantům například nelíbilo, že horníci na dole vyvěsili černou vlajku: „Z Dolu Fučík v Petřvaldu nám hlásí, že ve dvanáct k nim přijeli okupanti v pancéřovém voze č. 748. Vedení dolu dali půlhodinové ultimátum k odstranění černé zástavy z věže. Jinak hrozili, že zasáhne artilérie. Jejich nátlaku na dole vyhověli tak, že černou zástavu nahradili státní vlajkou.“
Z jednotlivých míst se však do vysílání Čs. rozhlasu dostávaly i daleko tragičtější zprávy: „Ověřená zpráva o obětech včerejšího dne z Prostějova. Devět osob raněných, z toho čtyři těžce, leží v nemocnici. Tři mrtví: jednasedmdesátiletý Ladislav Lang, dlouholetý člen strany; dvaadvacetiletý soudruh Boháček a sedmadvacetiletá Marta Říhovská.“
Legendární rozhlasačka Věra Šťovíčková takto popsala pohřeb jednoho z mladých lidí, kterého zastřelili sovětští vojáci na samém začátku okupace v Praze: „Na poslední cestu přišli doprovodit Zdeňka Příhodu, sedmadvacetiletého dělníka stavebního závodu Armabeton, vedle jeho nejbližších i dělníci ze závodu. Ve tři čtvrtě na deset vešel do obřadní síně průvod mladých dělníků s československými prapory, na nichž byly černé stuhy. Před katafalkem s bílou rakví Zdeňka Příhody se sklonili prapory, zatímco jeho mladí spoludělníci pokryli rakev československou vlajkou na znamení, že v ní leží národní hrdina. Nato tichou síní zazněly tóny chorálu Ktož sú Boží bojovníci. Potom promluvil strýc Zdeňka Příhody. Mluvil o tom, že tento mladý průmyslovák odmítl přijetí na vysokou školu, neboť nechtěl hrbit páteř. Raději se stal kopáčem v závodě Armabeton, kde našel mezi svými spolupracovníky věrné přátele. Zvuky husitského chorálu se mísily s pláčem několika set občanů, kteří se zúčastnili obřadu, a hukotem televizních a filmových kamer zahraničních novinářů. Pietní akt byl zakončen zpěvem naší hymny. Po ukončení obřadu mladí dělníci z Armabetonu v klidu nastoupili na nákladní auta a s prapory odjeli zpět na pracoviště.“
A podobně ze Slovenska referovali o pohřbu mladé studentky Danky Košanové a dalších obětí v Bratislavě: „Pohřeb zastřelené studentky Dany Košanové, která zahynula před Univerzitou Komenského, se v pátek nekonal. Rodiče po dohodě se studenty odložili původně plánovaný pohřeb na dnešek. Důstojný pietní akt je státní, spojený s pohřbem dalších čtyř občanů Bratislavy, zastřelených před univerzitou. Tělo Dany Košanové bylo vystaveno na Martinském hřbitově od půl desáté do půl druhé. Obracíme se na občany hlavního města Slovenska, aby během tohoto smutečního aktu nedali svým chováním žádnou záminku okupantům a jejich přisluhovačům k represáliím. Smutek projevený tichým mlčením bude pádnou odpovědí těm, jejichž kulky zničily nevinné životy. K takovému projevu hlubokého smutku se, Danko Kočanová, připojujeme i my, ze svobodného legálního československého vysílače na Dunaji a z ostatních vysílačů. A vám pozůstalým projevujeme i tou cestou hlubokou a upřímnou soustrast.“
O roli mladých lidí v prvních dnech okupace v rozhlase promluvila herečka Vlasta Chramostová: „Dnes bych chtěla říct něco k mladým. Obdivuji, co mladí dělají, jejich nápady i ukázněnost, tak vzdálenou jejich věku. A kolik je v jejich počínání upřímnosti. Jsou ovšem na nejexponovanějších místech, u pomníku, přímo před děly tanků, a znovu a znovu se pokoušejí psát nápisy. Také proto jsou mezi nimi mrtví. To je ale nesmí vést k závěru, že starší generace snad jenom přihlíží, že není dost statečná nebo dost té pravé odvahy. říkám to proto, že jsem včera slyšela takový názor. A nejenom od nich. Také z okupantského vysílání Vltava. Jako bychom zalezli do děr. Jako bychom byli zbabělí, jako bychom se báli. To je ale omyl. Vím o přátelích své generace, o těch, s nimiž se naše přátelství stalo pevnějším. Myslím třeba na přátele ze Slovenska. Já nepotřebuji od nich dostávat zprávy. Já je znám. Vím, co dělají herci z Národního divadla v Bratislavě. Vím, že naše duše a naše mysl zní unisono.“
Unikátní je málo známé svědectví o příjezdu tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobody do Moskvy, kde už v té době byli internováni vedoucí představitelé Československa Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský a další. Sovětští představitelé je nutili, aby podepsali smlouvu, která vpád vojsk do Československa legalizuje. Sovětská propaganda se snažila ukázat, že prezident Svoboda, mimochodem hrdina Sovětského svazu, přijel do Moskvy jako do bratrské země:
„Jde o podvrh sovětské televize, která vysílá do světa fotografické a filmové materiály o přijetí prezidenta republiky v Moskvě. Je tu očitý svědek příjezdu a přijetí prezidenta v Moskvě. Je to účastník 7. energetické konference, která byla uskutečněna v Moskvě, pracovník oborového ředitelství v Pardubicích. Kdybyste byl tak laskav a řekl nám, jak to ve skutečnosti bylo.“
„Já jsem se měl možnost setkat s průvodem z letiště do Kremlu, který byl právě na Kamenném mostě. Nejprve jelo otevřené auto, na kterém byli filmaři. Za ním s odstupem jel motocyklový doprovod. A pak jelo otevřené vozidlo, ve kterém vedle sebe stáli Brežněv, Svoboda, Kosygin a Podgornyj. Brežněv mával nadšeně lidem, kteří stáli na chodníku a mávali našimi a sovětskými praporky. Prezident Svoboda se velmi soustředěně díval před sebe. Řekl bych, že až nezúčastněně vzhledem k tomu, co se dělo okolo. O nějakém nadšeném mávání absolutně nelze mluvit. Bylo vidět jenom jeho hrdý pohled. To byla hrdost, která nepřipouštěla jakékoliv objímání. Za ním byla celá řada uzavřených vozidel. Kolega ze Slovenska, který se mnou stál na chodníku, v jednom z nich poznal Bilaka. Další jsme bohužel nepoznali.
A na závěr pořadu, který pomocí nahrávek z rozhlasového archivu připomíná atmosféru prvních dnů po srpnové okupaci Československa, ještě jedna málo známá píseň. Vznikla zcela spontánně, jakmile se rozšířila zpráva, že naše hranice překročila vojska Varšavské smlouvy. Píseň byla znovu objevena po čtyřiceti letech. Petr Ulrych v ní zpívá: My máme pravdu, vy jenom bič...
