Čeština je nejkrásnější slovanský jazyk, říká lektor albánštiny na Karlově univerzitě
Do Prahy přijel Mario Loçka před několika lety jako student díky programu Erasmus. Prahu si zamiloval.
Co Vás do Prahy přivedlo?
„Nejprve jsem sem před několika lety přijel jako student přes Erasmus. Byla to vlastně náhoda a nemyslel jsem si, že mi takovým způsobem změní život. Užíval jsem si tady každou vteřinu, strašně se mi líbilo město a prostředí fakulty. I lidé mi připadali moc milí. Bohužel jsem se ale musel vrátit domů kvůli dokončení studia, z čehož jsem byl dost nešťastný.
Pak jsem ale dostal nabídku pracovat jako lektor na fakultě. Měl jsem obrovskou radost z toho, že se sem můžu vrátit. Ani jsem se dvakrát nerozmýšlel a souhlasil jsem. Vždycky se mi tu moc líbilo. Takhle jsem se tedy do Prahy dostal a jsem za tu šanci opravdu moc rád.“
Co podle Vás napadne Čechy jako první, když slyší o Albánii? Mají vůči ní nějaké předsudky?
„Slovo předsudek bych přímo nepoužil. Jde spíše o to, že pro Čechy a lidi ze západní a střední Evropy se může jednat o něco neznámého. Albánie, stejně jako většina dalších balkánských států, je pro ně neznámým územím.
Pokud jde o první dojem, myslím, že Albánci na Čechy působí podobně jako například Italové nebo Španělé. Také jsou velmi hlasití a emotivní, opravdu hodně mluví a každého objímají.“
Myslíte, že i přesto by si Češi a Albánci mohli být v něčem podobní?
„Určitě bych řekl, že něco společného máme, třeba to, že jak Češi, tak i Albánci jsou pyšní na svou kulturu. Všiml jsem si, že Češi jsou na svou kulturu opravdu hrdí, aspoň to je má osobní zkušenost. Také mají moc rádi češtinu. Podle mého názoru je to ten nejkrásnější slovanský jazyk. To samé platí pro Albánii. Když Albáncům povíte, že albánština je krásný jazyk a Albánie nádherná země, tak si Vás hned zamilují a budou Vás zvát k sobě domů. Myslím, že to máme společné. To, že milujeme naši zemi a její kulturu.“
Jak vypadá albánština?
„Pro české rodilé mluvčí albánština určitě lehká není. Není to slovanský jazyk, i když samozřejmě patří do indoevropské jazykové rodiny. Navíc není podobná žádnému z evropských jazyků. Proto je velmi jedinečná, ale zároveň i dost těžká. Mí studenti obvykle říkají, že jim albánština připadá exotická.“
Mohl byste říct něco albánsky? Například „Dobrý den, jedno pivo, prosím?“
„Určitě. V albánštině bychom to řekli takto: „Përshëndetje, a mund të kem një birrë?“
Jaká je teď v Albánii politická a ekonomická situace a v jakém stavu se nachází tamní cestovní ruch?
„Politická situace v Albánii stejně jako v mnoha jiných zemích moc dobrá není a doufáme, že se zlepší. Obecně bych řekl, že pokud jde o politiku, jsou Albánci trochu nešťastní. To je asi ale stejné v jakékoli jiné zemi. I když považujete některý stát za vyspělý, tak v případě, že se tamních lidí zeptáte na politiku, moc spokojení asi nebudou. Myslím, že v Albánii je situace obdobná.
Turismus je hlavním zdrojem naší ekonomiky a soustředíme se především na toto odvětví. Albánie je také v porovnání se životem v Praze nebo v Česku o hodně levnější. Hlavně poslední dobou se zájem turistů dost zvedl, lidé se snaží zemi objevovat a každý rok jich přijíždí víc a víc.“
A co albánská kuchyně?
„Jedno jídlo z mých nejoblíbenějších se jmenuje tavë kosi, což je zapečené jehněčí maso s jogurtem, chutná opravdu výborně a je to stoprocentně pravé albánské jídlo. Určitě také stojí za to se podívat do různých vesnic. Právě ve vesnicích najdete tu pravou a čerstvou albánskou kuchyni.
Jste lektorem albánštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a přednášíte o albánském folklóru. Co přesně albánský folklór obnáší?
„Je to vlastně nový předmět, vyučuje se asi dva roky. Když vyprávím albánské pověsti a příběhy, reakce studentů bývají opravdu zajímavé. Já jsem totiž na příbězích našeho folklóru vyrostl a nepřijdou mi nijak zvláštní. Když je ale vyprávím někomu, kdo je vidí z jiné perspektivy, dochází mi, že albánský folklór je velmi tragický, dramatický a hodně smutný, příběhy mají skoro vždycky tragický konec a někdo zemře. Folklór toho někdy řekne víc než samotná historická fakta.“
Máte nějakou oblíbenou pověst?
„Mám jich hodně, například příběh, který se odehrává na hradě Rozafa. Ten se nachází ve městě Shkodra, v mých oblíbených horách. Stručně řečeno, hrad se stavěl na kopci a pokaždé, když lidé chtěli pokračovat ve stavbě, někdo jim jejich dílo pomocí magie přes noc zničil, jelikož si nepřál, aby byl hrad postaven. Hrad byl sídlem tří bratrů, kteří požádali o pomoc jednoho starého moudrého muže.
Poradil jim, aby ve zdech hradu zaživa pohřbili jednu ze svých manželek. Vybrat měli tu, která jim následující den přinese večeři. Nesměli svým ženám tajemství vyzradit. Dva z bratrů však slovo nedodrželi a svým manželkám vše pověděli. Nejmladší z nich své ženě nic neřekl a slovo dodržel. Dvě z žen tedy tajemství znaly, večeři se vyhnuly a donesla ji ta nejmladší. Když ji její manžel uviděl, zlomilo mu to srdce. Vysvětlil jí, co musí udělat. Ona mu odpověděla, že danou oběť pro svou zemi podstoupí, a ať ji ve zdech hradu pohřbí.
Manželovi ale kladla na srdce, aby jí nechal jedno oko otevřené, aby se mohla dívat na své město, a aby jedna její ruka mohla viset ze zdi ven a ona tak mohla obejmout svého syna, až bude vyrůstat. Bratři ji tedy zaživa zazdili. Skrytá metafora je ta, že její mateřské mléko dodnes teče zdmi hradu a symbolicky tak krmí celou zemi. Takhle nějak vypadají naše pověsti. Někdy mohou být docela drsné, ale učí se je už děti ve školce, takže jsou součástí života.“