Vltavské vyhlídky v matičce Praze
V málokterém městě světa lze nalézt tak různorodé scenérie na řece jako právě na Vltavě v Praze. Na 26 kilometrech se střídají ostrovy, mosty, skály a samozřejmě siluety Pražského hradu a bezpočtu kostelních věží. A stejně tak shora, tedy z vyhlídek na obou březích, je Vltava neméně působivá.
V Praze by se daly navštívit stovky vyhlídek, a tak každý výběr dostupných turistických cílů s rozhledem bude neúplný. I samotné procházky po náplavkách nebo mostech stojí za to. Najdou se místa, kde se za hezkého počasí vytvářejí fronty na skupinovou fotku nebo selfie, ale i vyhlídky, kde se s velkou pravděpodobností není nutné dělit o pěkný pohled na řeku a přitom se nacházejí maximálně pár set metrů od parkovacích míst nebo zastávek hromadné dopravy.
Malá Vltava a velká Berounka
Někde od sebe dělí vltavské břehy v hlavním městě pouhých padesát metrů, jinde se koryto řeky roztáhne do desetkrát větší šířky. Když Vltava vstoupí do Prahy, sotva kilometr a půl za poslední přehradou ve Vraném, je tak trochu „utopená” mezi svahy před zbraslavským lomem a úbočími Zvolské homole. Kámen se na Zbraslavi láme už přes sto let. Nedaleko místa, které je pro veřejnost zapovězené, je bývalá hornická osada Baně, odkud vede modře značená stezka až na hranici lomu. Je tu jen jediná možnost, odkud se lze legálně podívat do údolí Vltavy, a to v místě, kde z cesty vede pár metrů dlouhá odbočka na svah s varovnými cedulemi o zákazu vstupu. Houbaři znají jistě i jiná místa, ale ne každý by byl ochotný prodírat se houštinami.
Za Zbraslaví, na pomezí Lahovic a Komořan, řeká zůstává jen úzkou stužkou, která se ale během povodní může proměnit ve velké jezero. Z Lahovického mostu je vidět z nízké rozhledny soutok Vltavy s Berounkou a levostranný přítok ze západních Čech je tady kupodivu několikrát širší než řeka, do které se vlévá. U nájezdu na most stojí válečný pomník připomínající lahovický masakr. Vltava teče líně směrem k dostihovému závodišti a Chuchelskému háji a potom vstupuje do úseku, kde z jedné strany ostře klesají svahy Děvína a druhou stranu údolí lemují příkré Branické skály.
Krvavý střet ze 7. května 1945 mezi ustupující jednotkou SS a povstalci, kterým pomáhali vlasovci, vešel do povědomí jako Lahovický masakr. Němci nakonec obsadili strategický most přes Berounku, na straně obránců při tom padlo 16 vlasovců a 41 obyvatel Lahovic, z nichž zhruba polovina včetně dětí zahynula až po skončení boje, kdy si na místních občanech esesáci brutálním způsobem vylévali zlost. Masakr připomíná památník.
Místa jako stvořená pro piknik
Okrajové partie Děvína (310 m n. m.) jsou pro svou stepní vegetaci chráněné v rámci Přírodní rezervace Prokopske údolí a Přírodní památky Ctirad. Právě tady se podle pověstí odehrála dívčí válka. Za pěkného počasí sem míří stovky Pražanů, někteří si pohled na zlíchovský kostel sv. Filipa a Jakuba a na protější pankrácké mrakodrapy, Podolí, Branické skály a samozřejmě řeku pod nimi užívají na loukách, kde si klidně udělají piknik. Na svazích i přímo na vyhlídkách vystupují na povrch prvohorní vápence, nedaleko odsud v nich našel Joachim Barrande v roce 1833 své první české zkameněliny trilobitů a hlavonožců.
Vápencové jsou i Branické skály na protějším břehu, které jsou také hojně navštěvované. V jejich útrobách vybudovala německá armáda za druhé světové války tajnou továrnu. Nahoře se rozprostírá lesopark Dobeška a na samotné hraně, odkud je vidět pořádný kus Prahy, se nachází malá dřevěná vyhlídka, kterou Architekt David Vávra, spoluzakladatel nedalekého divadla Sklep, oživil vrchol skal.
Vltava mezi hrady
Zatímco břehy Vltavy na jihu Prahy milují cyklisté a bruslaři, v navazující oblasti, kde řeka sehrávala ve středověku dějinnou úlohu při rozvoji prvních městských částí, už dominují chodci, kteří si oblíbili nábřeží a náplavky mezi Vyšehradem a Starým Městem. Vyšehradská skála je jediným místem v Praze, kde vedle řeky už nezbylo místo na žádnou cestu, a tak zde musel být na počátku 20. století proražen tunel.
Přemyslovský hrad na skále střežil vstup do města. Zřícenina, které se říká Libušina lázeň, nepochází z časů, kdy byly Čechy ještě knížectvím. Vznikla až jako součást opevnění za doby panování Karla IV. Dnes charakter Vyšehradu utváří kromě baziliky sv. Petra a Pavla hlavně mohutné pevnostní zdivo ze 17. století. Z bastionů, které z něj vystupují, se stala v moderní době místa, kde si turisté pořizují nezapomenutelné záběry na vltavské mosty s Pražským hradem nebo na řeku mezi Podolím a Smíchovem s Veslařským ostrovem.
I v samotném centru metropole se najdou místa, kde lze obdivovat řeku obestavěnou z obou břehů historickými budovami. Ať už přímo z mosteckých věží, z Novomlýnské vodárenské věže nebo z Petřínské rozhledny či jiných míst v okolí Pražského hradu. Ale největší tlačenice je za slunečného počasí pravděpodobně na vyhlídkách v Letenských sadech.
Na vyhlídkách z Letné bylo živo už v 19. století
Zřejmě nejlepší vyhlídky na pražské vltavské mosty nabízejí Letenské sady. Už v roce 1891 tu fungovala pozemní lanovka, na kterou navazovala Křižíkova elektrická dráha od horní stanice u Letenského zámečku. Provoz lanovky skončil poměrně brzy, v roce 1916. V meziválečném Československu se nahoru na Letnou dalo vyvézt eskalátorem. Socialistická éra dostala Letnou opět do středu pozornosti, a to jako místo, odkud shlížel na Prahu kamenný Stalin a také jako shromaždiště zástupů lidí při konání obřích prvomájových průvodů.
Dnes se sem chodí na procházky nebo na pivní zahrádky u zámečku. Na západním okraji sadů stojí novobarokní Hanavský pavilon, který stejně jako lanovka vděčil za svůj vznik Jubilejní zemské výstavě. Hned u něj se nachází jedno z míst s úžasným výhledem na staré části Prahy a řeku mezi nimi. O pár desítek metrů dále byla vytvořena platforma, odkud je téměř stejný pohled jako od pavilonu.
Stalinův pomník vydržel jen pár let a byl ve své době největším skupinovým sousoším Evropy. Uvolněné místo mělo být zaplněno pomníkem osvobození Československa, ale na jeho realizaci už nedošlo. Podstavec, který tu zůstal jako memento, využívali a dodnes využívají skateboardisti a novou dominantou plošiny se stal v roce 1991 monumentální metronom. I tady je pochopitelně hojně navštěvovaná vyhlídka.
Metronom (původně nazvaný Stroj času), který je dílem sochaře a významného představitele kinetického umění Vratislava Nováka, má i s kyvadlem výšku 25 metrů. Ještě před pár lety býval tradičním místem odpalování novoročního ohňostroje.
Také u Letenského zámečku se lze kochat pohledem na Vltavu, protnutou Čechovým mostem a třeba si přitom posedět na schodišti, které bylo nedávno upraveno přesně v místech bývalé horní stanice lanovky. O něco méně působivý výhled nabízí terasa u Bruselského pavilonu s výhledem na Štvanici s vodní elektrárnou.
Černá skála, Bílá skála a Lovci mamutů
Dvě od sebe vzdušnou čarou nepříliš vzdálené libeňské vyhlídky odděluje k řece klesající ulice Bulovka. Z obou je vidět měnící se tvář Libeňského ostrova a přístavu. Na kdysi neutěšených, ale svým způsobem romantických místech vznikají nové drahé rezidenční komplexy. Zmíněné vyhlídky s protikladem v názvu jsou součástí Přírodní památky Bílá skála a skutečně se v lokalitě vyskytují horniny světlých a tmavých odstínů.
Černé skále se říká také Koráb a je trošku opomíjeným místem za Libeňským hřbitovem a Bílá skála byla poprvé zmíněna pod svým jménem v díle Eduarda Štorcha Lovci Mamutů. Tlupa, ve které žili románoví hrdinové Mamutík a Kopčem tu měla svůj tábor. Za Habsburků se na Bílé skále pěstovala vinná řéva. V nedávné době byly vysázeny na severním svahu ovocné stromy, ale sad už začíná zarůstat náletovými dřevinami.
Spisovatel Eduard Štorch měl k Bílé skále hodně blízko. Několik let učil na obecné škole v Libni a na Libeňském ostrově zřídil v roce 1926 tzv. dětskou farmu, která by se dala považovat za předchůdkyni školy v přírodě. Byla velice oblíbená nejen u dětí z pražských škol, přilákala i zahraniční návštěvy nebo filmaře, a dokonce se tu zastavil prezident Masaryk. Farma bohužel po osmi letech musela ostrov opustit.
Divoká scenérie na severu Prahy
Vltava na severu hlavního města míjí zoologickou zahradu a protéká opět pod kopci a skalami jako na jihu. Některé z vyhlídek jsou až osmdesát metrů vysoko nad řekou. Známá je zejména Baba, a to díky zřícenině objektu, ve kterém dříve býval viničný lis a možná i kaple. Budova prošla úpravou v období romantismu, a tak připomíná spíš malý hrad. Vltavu pod ní rozděluje na dvě větve Císařský ostrov, na kterém jsou vidět kruhové nádrže ústřední čistírny odpadních vod.
Za Babou je závěr údolí Šáreckého potoka a za ním formace Podbabských skal s málo navštěvovanými vyhlídkami. Dole jezdí v krátkých intervalech přívoz mezi Podbabou a Podhořím. V zákrutu Vltavy leží vlevo čtvrť Sedlec a druhý břeh je extrémně strmý s dlouhým zábradlím na ostrožně. Kdysi na ní stávalo hradiště Na Farkách a jeho obyvatelé měli už dávno před naším letopočtem vskutku dobrý přehled o tom, co se děje na řece pod nimi. Ze sídliště Bohnice se nechodí na procházky jen sem, oblíbené jsou zvláště při západu slunce i vyhlídky za softballovým hřištěm v rezervaci Podhoří.
Příroda byla k severu hlavního města opravdu štědrá, a tak se určitě vyplatí zajít i na břidličné Sedlecké skály u zahrádkářské kolonie, ve které došlo v roce 1975 k nejtragičtější letecké nehodě na českém území, anebo na druhém břehu k bývalému hradišti Zámka. Za vyústěním Drahanské rokle už Vltava vstupuje do Středočeského kraje. Je to působivá rozlučka řeky, bez které by Praha nejspíš nikdy nevznikla.
Související
-
Vltavské vyhlídky od Lipna až po Mělník
Radio Prague International přináší v pěti dílech tipy na nejhezčí vltavské vyhlídky, které jsou volně přístupné a mohou být inspirací pro půldenní nebo celodenní výlety.
-
