Kousek Česka na španělském pobřeží: škola v Torrevieje, odkud děti nechtějí domů
Představte si školu, kde se děti učí češtinu pod palmami, při výuce slyší zpěv papoušků a po škole si jdou hrát na zahradu zalitou sluncem. Co zní jako prázdninový sen, je ve španělské Torrevieje realitou. A právě tam zamíříme v dalším dílu našeho podcastu. Česká škola se na jihu Španělska stala nejen vzdělávacím centrem, ale i srdcem místní krajanské komunity.
Za vznikem školy stojí Iva Anderlová. Původně učitelka v Česku, dnes zakladatelka školy, která vznikla vlastně „na přání“ české komunity. „Tento nápad vznikl od mých přátel. Začali - ty jsi učitelka, potřebujeme, aby si učila naše děti. No a já jsem se nechala přemluvit a rozhodla jsem se tu školu založit,“ vzpomíná.
Budování školy v cizí zemi ale nebylo podle ní jednoduché. Naopak. „Bylo to pro nás opravdu těžké. Já jsem se snažila navštívit třeba jinou školu, krajanskou, doufala jsem, že mi někdo poradí a pomůže. Ale nestalo se tak, takže jsme byli na všechno sami. Byl to víc než rok práce,“ říká otevřeně Iva Anderlová.
Dnes má škola dvě podoby. V Murcii funguje víkendová výuka pro bilingvní děti, v Torrevieje ale vznikl model, který je v rámci krajanského školství poměrně unikátní.
„Do Torrevieji přijíždí spousta Čechů – někdo na dovolenou, někdo za prací, někdo na ozdravný pobyt, protože žijeme v oblasti, která patří mezi jedny z nejzdravějších v celé Evropě, a jejich děti chodí do naší školy," vysvětluje.
„Máme tady školu mateřskou i základní a děti ji navštěvují denně. Přijedou třeba na týden nebo měsíc, mají svou kmenovou školu v Česku a my je učíme podle vzdělávacího programu dané školy a potom dítě předáváme s hodnocením zase zpátky do školy v Česku.“
S tím souvisí i proměnlivý počet žáků: „Dětí je někdy pět, někdy dvacet. Záleží, jak se to sejde. Nikdy dopředu nevíme přesný počet.“
Škola spojuje děti z Česka i Slovenska, což přineslo i nové výzvy. „Na začátku to byla opravdu výzva, protože jsem učila v Čechách český jazyk běžně, ale slovenský jazyk nikdy. Museli jsme se trošku sebevzdělat, přikoupit nějaké slovenské učebnice, slovenské sešity. A dneska už bych řekla, že to je běžná praxe.“
Od domácí školy k vlastní budově
Výuka v Torrevieje má pevnou strukturu a zároveň respektuje místní prostředí. Učí se denně od 9 do 15 hodin. „První hodinu je vždycky španělský jazyk. Učí se děti jak z mateřské školy, tak ze základní školy. Druhou hodinu je český jazyk, tam už se děti rozdělují. V základní škole se kromě českého jazyka učí matematika, prvouka nebo vlastivěda podle ročníků. Máme i hudební výchovu, tělesnou výchovu, pracovní činnosti. Snažíme se, aby to bylo co nejvíc podobné škole v Česku.“
Na výuce se podílí i studenti ze zahraničních programů: „Jako kvalifikovaná učitelka jsem tam já. A potom máme studenty, kteří jsou zde na Erasmu. Celkem je tam pět až sedm učitelů z Erasmu plus já. Takže nás tam učí osm, devět lidí.“
Velký milník přišel v květnu 2025, kdy škola otevřela vlastní prostory. „Do té doby jsme učili prakticky v našem domě,“ vzpomíná Iva Anderlová. „Byly to malé místnosti, improvizované podmínky. Když jsme získali pronájem budovy, byl to pro nás obrovský posun. Celou jsme ji vybavili novým nábytkem, máme i zahradu. Byli jsme na to opravdu hrdí.“
Škola ale neplní jen vzdělávací funkci. Mnoha dětem pomáhá zvládnout život v zahraničí. „Jsme takový mezistupeň,“ vysvětluje učitelka. „Chodí k nám děti, které zůstanou jen krátce ve Španělsku. Ale pak jsou tu děti, které tu budou žít dlouhodobě. A právě pro ně jsme takový mezistupeň. U nás jsou třeba rok. Naučí se španělsky, zvyknou si na prostředí, najdou si kamarády. A pak přejdou do španělské školy. Ten přechod je pak pro ně plynulejší a není tak stresující.“
Navzdory exotickému prostředí si škola drží české tradice. „Máme Mikuláše s čerty, slavíme Velikonoce, děláme velikonoční dílničky, slavíme Štědrý den,“ vyjmenovává Iva Anderlová. „Máme školní slavnosti… těch akcí je opravdu hodně.“
Do budoucna má škola ambiciózní plány – rozšířit se podél pobřeží. „Od příštího roku máme v plánu otevřít víkendovou školu v Alicante a je možné, že se rozšíříme při pobřeží směrem na Benidorm, Barcelonu a dál. Na druhou stranu směrem na jih nemáme v plánu se rozšiřovat. Je tam škola v Seville a nechceme ji konkurovat,“ popisuje učitelka.
Limitem rozšíření jsou ale podle ní finance. „Máme velké plány, ale málo peněz,“ dodává s nadsázkou.
Přiznává také, že ji mrzí nedostatek spolupráce mezi českými školami ve Španělsku. „Nespolupracujeme spolu a hodně mě to mrzí. Kdybychom spolupracovali s Madridem nebo dalšími školami, jsme tady tři školy ve Španělsku, bylo by to pro nás obrovským přínosem, protože bychom se mohli radit, pomáhat si. Třeba když vidím školy v Itálii, které se schází a spolupracují spolu, tak jim trošičku v dobrém slova smyslu učitelsky závidím.“
Vznikají tady silná přátelství
Škola je zároveň centrem krajanského života. Jejím zřizovatelem je krajanský spolek, jehož místopředsedou je manžel Ivy, Zdeněk Anderle. „Spolek sdružuje Čechy a Slováky a vytváří pro ně program. Scházíme se každý měsíc – sport, kultura, setkávání. Přijít může kdokoliv, kdo je zrovna přítomen nebo, kdo tady trvale žije,“ říká.
Zájem o tyto akce je překvapivě velký. „Na Silvestra si lidé kupují letenky jen proto, aby mohli být tady s námi,“ popisuje pan Anderle.
„Založili jsme také ochotnické divadlo, v lednu třeba hrajeme divadelní hru Tři králové, pořádáme barbecue party s kytarou, slavíme masopust, Velikonoce s dílničkami, pálení čarodějnic, lampionový průvod, školní slavnosti, pyžamová party, pasování prvňáčků, přednášky o zdraví,“ dodává Iva.
Nejsilnější momenty ale přicházejí v každodenních drobnostech. „Děti od nás nechtějí odcházet,“ říká Anderle. „Je to o tom, že se tam setkají s českými kamarády, mají společné zážitky, a když si pro ně rodiče ve tři hodiny přicházejí, tak chtějí zůstat.“
Budoucnost komunity vidí oba manželé jasně: „Vidíme ji velmi dobře. Lidé chodí rádi, protože se mohou dozvědět něco nového, mohou se setkat s novými přáteli, mohou si popovídat česky, a vlastně díky tomu nemají pocit, že žijí v cizí zemi.“
„Vznikají tady velmi silná přátelství, jak mezi dětmi, tak mezi rodiči a z toho máme radost,“ říká Ivana Anderlová. A dodává i osobní zkušenost ze školy: „Máme radost, když se nám děti vrací – když stojíte před školou a běží k vám dítě přes celou ulici a křičí, já už jsem zase tady, tak to vám opravdu jdou slzy do očí. To je obrovská odměna.“
Související
-
České školy v zahraničí
Objevte příběhy těch, které za hranicemi Česka budují ostrovy české kultury.
o pořadu
České školy v zahraničí: Víc než výuka
Objevte příběhy těch, které za hranicemi Česka budují ostrovy české kultury.
