Špilberk

Hrad Špilberk se už více než sedm století vypíná nad Brnem. Byl hradem, který poskytoval městu ochranu, vojenskou pevností, obávaným nejhorším vězením rakouské monarchie, byly tu i kasárna. Nejznámější jsou však špilberská kasemata, kde byli nejtěžší zločinci své doby.

Na Špilberku dnes sídlí muzeum, pořádá se tu šermířský festival či letní Shakespearovské slavnosti. Za svůj vznik v polovině 13. století vděčí hrad českému králi Přemyslu Otakarovi II. Nejstarší písemné zprávy připomínají, že se tu konal sněm, stavěla se hradní kaple a objevuje se tu jméno strážního kopce, podle kterého byl pojmenován i hrad.

Hrad Špilberk, foto: CzechTourism

"Ty strážní hory se latinsky nazývaly Mons Spekulis. Při překladu do němčiny se to slovo spekulum, protože význam je rovněž zrcadlo, přeložilo jako Spiegelberg, Zrcadlová hora. Tedy už bez znalosti původního významu, proč to bylo Mons Spekulis a z toho vznikl Špilberk,"

uvedl pro Český rozhlas Pavel Cyprian, ředitelem Muzea města Brna. Čeští panovníci navštěvovali Špilberk jen příležitostně. Po nuceném odchodu z Prahy zde pobývala první manželka Karla IV. Blanka. Skutečným sídelním hradem moravských markrabat se Špilberk stal až od poloviny 14. století za vlády Jana Jindřicha a jeho syna Jošta. Tuto slavnou dobu dnes připomíná jedno z křídel hradu.

Později se zdálo, že už má Špilberk svoji slávu za sebou. Vše se změnilo, když přišlo švédské vojsko. Brno odolalo tříměsíčnímu dobývání mnohonásobnou přesilou. Špilberk byl poté postupně - do poloviny 18. století - přebudován na nejvýznamnější barokní pevnost na Moravě.

Součástí vnitřního opevnění se staly kasematy. Byly to z cihel postavené klenuté dvoupatrové chodby, které se opíraly o strmě klesající skalní podloží hradu. Původ pojmenování kasemat se odvozuje z dialektu některého románského jazyka, přičemž „casa" znamená dům a „matta" temný. Kasematy představují tedy temné prostory, nebo místnosti bez oken. A stejně tomu bylo na Špilberku. Jen u stropu byly malé průduchy a i v létě je tu pěkná zima a průvan. V rámci reforem rakouského vězeňství rozhodl v roce 1783 císař Josef II. zřídit na špilberské pevnosti vězení pro nejtěžší a nejnebezpečnější zločince.

Vězeňská cela na Špilberku

"Doba přežití se zde počítala na měsíce. Je ovšem třeba říct, že zde byli skutečně vězněni ti nejtěžší kriminální zločinci - vrazi, žháři a podobní delikventi."

Když kasemata procházíte, tak máte husí kůži. V době, kdy zde bylo vězení, byly v dolním patře zřízeny dřevěné kobky, do nichž byli přikováni trestanci, odsouzení k doživotnímu vězení. Jistá zmírnění krutých trestů pro odsouzence umožnila až vláda Josefova nástupce Leopolda II, který v roce 1790 zrušil také trvalé přikování doživotně odsouzených, nechal odstranit dřevěné kobky a zakázal věznění v dolním patře kasemat.

Franz Trenck

Na Špilberku bylo vězněno i několik vysoce postavených vojenských osobností, např. proslulý plukovník pandur Franz Trenck, který na Špilberku zemřel roku 1749.

"Byl to vzdělaný člověk, hovořil několika jazyky, ovládal hru na několik hudebních nástrojů, ale byl to taky vojenský dobrodruh, který nabídl císařovně Marii Terezii, že postaví svoji vlastní jednotku. To byli ti pověstní panduři. Já bych řekl, že z dnešního pohledu se jednalo spíše o těžko zvladatelnou soldatesku, nicméně plukovník Trenck ji skutečně dokázal ovládat. Vynikal také statečností, to je potřeba říci. Ale některé jeho činy ho postavily i v tehdejší době mimo zákon. Byl odsouzen k uvěznění v tehdy pevnostním vězení na Špilberku. Je pochován v Brně v klášteře kapucínů, je tam jeho mumie, protože on jim odkázal část svého jmění a na hradě Špilberku nechal vybudovat zádušní kapli."

Od poloviny devadesátých let 18. století se v nadzemních prostorách špilberské pevnosti začínají objevovat i vězni, které lze označit za politické.

"Tehdy se jim říkalo státní vězni. Nejdříve to byli sympatizanti s francouzskou revolucí, potom to byla skupina uherských jakobínů, zase sympatizantů s francouzskou revolucí a potom v roce 1822 to byla ta nejznámnější skupina italských karbonářů."

To byli bojovníci proti rakouské nadvládě nad severní Itálií. Básník Silvio Pellico, který zde nedobrovolně prožil osm let, pak svou knihou „Mé žaláře" proslavil špilberský žalář po celé Evropě. Tzv. žalář národů byl na Špilberku jenom do poloviny 19. století, tedy poměrně krátce. Pak hrad sloužil jako kasárna a to až do roku 1959.

Kasematy byly opředeny řadou romantických i hrůzostrašných mýtů a legend, které značně odporovaly historické skutečnosti. Říká se, že posledním "mučeným" byl prý sám císař Josef II., jenž se nechal na jednu hodinu zavřít do dřevěné kobky pro nejtěžší zločince a po vypuštění ven vydal rozkaz o zrušení nejkrutějších žalářů a přestěhování vězňů do hořejších cel.

Součástí pevnostního systému byla i studna v západní části nádvoří, prohloubená při čištění z původních 40 metrů na 114, dodal ředitel muzea Pavel Cyprian.

"Tady je možné vidět i řadu nálezů, které se podařilo při čištění studny vyzvednout a jedním z nich je i nález lidské kostry. Identifikace toho jedince se zcela nepodařila. Antropologický průzkum ukázal, že se jednalo o mladého muže. Dochovaly se zbytky obuvi a čepice - patrně vojenské, ale důvod, proč tam ten člověk zůstal není zcela jasný. Jestli je to nešťastná náhoda nebo nějaký kriminální čin. Ani rozsáhlým pátráním v archivních materiálech se to nepodařilo nic podrobnějšího nalézt. Jediné co se dá říct, že nešlo o pád dolů do té studny. Poloha skeletu to jednoznačně vyloučila."