seriál

9) Z historie komiksu: násilný Ferda Mravenec, výchovný Mirek Dušín a západní Kája Saudek

Zdroj: archiv ČRo - Radio Prague International

Mirek Dušín, Punťa, Muriel, Fifinka, Alois Nebel, Ferda Mravenec, nebo sestry Dietlovy. To jsou některé postavy z úspěšných českých komiksů posledního století.

Zdroj: archiv ČRo - Radio Prague International

Pavel Kořínek, foto: Daniela Podařilová
A právě historii českých komiksů se budeme věnovat v dnešním pokračování seriálu České knihy, které musíte znát. Ten dnešní díl bude zvláštní – nebudeme mluvit totiž o jedné knize, ale hned o několika titulech, které rozhodně stojí nejen za přečtení, ale i za prohlédnutí. A naším průvodcem českým komiksem nemůže být nikdo povolanější, než předseda České akademie komiksu a koordinátor Centra pro studium komiksu za Ústav pro českou literaturu Akademie věd Pavel Kořínek.

Vy jste mimo jiné spoluautorem obsáhlé Historie českého komiksu, když se vrátíme do počátků 20. století, který z prvních českých komiksů byste doporučil současným čtenářům? Který je z vašeho pohledu nejpozoruhodnější?

„Myslím, že takovou první prací, která výrazně vstoupila do dějin českého komiksu, o kterém můžeme hovořit o nějakém zakladatelském díle, bude komiks Josefa Lady Šprýmovné kousky Františka Vovíska a kozlíka Bobše. To je práce z roku 1922, kde rozpustilý chlapec a jeho kamarád, částečně antropomorfizovaná koza, respektive kozel Bobeš zažívají společně nejrůznější patálie. Je to první výrazný český komiks, který byl na pokračování a vyskytly se v něm promluvové bubliny. Je to nejstarší z českých komiksů, který je dosud přetiskován, vychází v nových vydáních a je čtenářům k dispozici.“

Průvodní Ferda Mravenec byl plný násilí

Za první republiky vycházely komiksy v mnohých časopisech, mezi jejich autory se zařadily i známé osobnosti jako Josef Lada nebo Ondřej Sekora, ostatně jeho Ferda Mravenec začínal jako komiksová postava, jak vypadaly ty původní komiksové příběhy o Ferdovi?

„Ferda Mravenec se zrodil jako novinový seriál tištěný v Lidových novinách. Původní příběhy byly o něco méně idylické, než jaké je známe z knižních zpracování. Ferda byl méně vzorem a ideálem, byl to takový rozpustilý samorost zažívající různá dobrodružství. Pokoušel se třeba i zběhnout z armády nebo se vyhnout povinnostem. Byl to mnohem méně pracovitý a čestný hrdina než ho známe později.“

To znamená, že byste první díly dětem nedoporučil?

„To je příliš přísné. Je pravdou, že některé scény jsou plné války a bojového nasazení, kde vidíme mravenčí invalidy s potrhanými končetinami. Ty mohou působit poněkud traumaticky. Zároveň za 90 let od zveřejnění se úroveň a hladina toho, na co jsou děti v explicitním znázornění násilí zvyklé, hodně posunula. Novinový Ferda by na dnešní děti nejspíš šokujícím dojmem nepůsobil.“

Komiks Punťa
Když jste nedávno rozebíral historii komiksu ve vysílání Českého rozhlasu Vltava, mluvil jste jako o nedoceněném díle o komiksu Punťa, který vycházel od poloviny 30. let, doporučoval jste ho k přečtení s tím velkým odstupem, a to ne dětem, ale dospělým, proč?

„Punťa byl zajímavý případ, protože se jednalo o první úspěšný komiksový časopis. Do té doby byly komiksy v československém prostředí výsadou novinového nebo časopiseckého tisku. V nich vycházela jedna stránka v každém čísle a byla to taková třešnička na dortu. Punťa byl první pokud jde o komiksový časopis. Vycházel v letech 1935-42 a obsahoval primárně obrázkové seriály a těmi se snažil získávat čtenáře. Příběhy o Punťovi jsou příběhy městského psíka, který se chová lidským způsobem a chodí v šatech. Se svou družkou Kiki a se svým potomstvem zažívá městský život konce První republiky. Chodí na plesy, do biografu, občas se ho někdo pokusí oloupit. Je to fascinující i z toho důvodu, jakým způsobem můžeme, nahlédnout do tehdejší popkultury a vidíme, co chtěla a čím žila dobová společnost. V tom jsou Punťovy příhody doprovázené z dnešního pohledu naivně rozkošnými veršíky opravdu neodolatelné.“

Výchovný Mirek Dušín

Rychlé šípy, Jaroslav Foglar, Jan Fischer, 1938
Na konci 30. Let začal vycházet jeden z nejznámějších českých komiksů všech dob. V časopise Mladý hlasatel začal Jaroslav Foglar publikovat Rychlé šípy. Mirek Dušín, jedna z hlavních postav Rychlých šípů je dodnes synonymem pro slušňáka a poctivce, měl Jaroslav Foglar řekněme výchovný efekt na mysli už od začátku? Chtěl svým komiksem už od začátku vychovávat mládež?

„Nepochybně, u Foglara můžeme tu snahu o didaktické působení a výchovnou činnost nalézat jak ve veškerém jeho literárním díle, tak v práci redakční a scénáristické. Čteme-li dnes Rychlé šípy, tak nás jistě stále baví rozkošné historky a zábavné příhody. Smějeme se brilantní Fišerově kresbě a zároveň nelze přehlédnou neustálé didaktické působení na čtenáře. Stále se dozvídáme, že nemáme chodit na tenký led, jezdit na nezabrzděné drezíně, pít na třešně a zažívat podobné okamžiky. To je něco špatného, co se nepřipouští. To výchovné působení bylo úmyslem, Foglarovi a Fišerovi se ho ale dařilo zaobalit do lákavých zábavných příběhů a originální formy. Rychlé šípy byly jedním z prvních komiksových seriálů, který pracoval s bublinami. Do té doby se jednotlivá políčka nebo panely doprovázely verši pod obrázky a způsob reprezentace přímo v obraze skrze bublinu nabídl Foglarovi a Fišerovi mnohem větší možnost dynamizace vyprávění a práce s replikou. To je jedna z věcí, která Rychlým šípům zajišťovala velikou popularitu.“

V průběhu času se měnili ilustrátoři Rychlých šípů, v jejich vydávání byly v období nacismu a komunismu pauzy, příběhy ze kterého období máte nejradši?

„Já mám nejradši období Foglar - Fišer. Tedy příběhy, které začaly vycházet po válce ne v Mladém hlasateli, ten nebyl obnoven, ale v časopise Vpřed, který na něj ideově navázal. Mám pocit, že tam už oba dobře věděli, co dělají, uměli pracovat s vyprávěním a s jeho výtvarným zpracováním, tak jak to v úplné rané fázi neplatilo.“

Západní styl Káji Saudka

Na konci 60. Let se objevuje výrazná, možná nejvýraznější osobnost českého komiksu, Kája Saudek, který přišel se specifickým stylem, inspirací byly americké komiksy, kdy a kde se s nimi setkal?

„Na to se názory liší, známe nejrůznější vzpomínky, vyprávění s charakterem někdy až legendických příběhů. Jedna z těch teorií je, že ty sešity se dostávaly do Československa s potravinovou pomocí po válce od URNY. Jiná je, že chodily balíčky ze zahraničí. Inspirace západním komiksem je u Saudka velmi zjevná. Je zřejmá inspirace kreslíři jako byl Milton Knight a později Jean Giraud Moebius. Pro Saudka byl vizuální styl toho západního komiksu velmi vlivný, fascinoval jej a naučil se ho fenomenálně napodobovat a po svém rozvíjet.“ Kája Saudek byl technickým kreslířem na Barrandově, v roce 1966 se jeho kresby objevily ve filmu Miloše Macourka Kdo chce zabít Jessii. Byl právě tento film zásadním zlomem v kariéře Káji Saudka? P. Kořínek: „ Určitě to byl jeden z momentů, kdy o sobě dal Kája Saudek coby kreslíř vědět. Zároveň, pořád se pohybujeme na konci 60-tých let, kdy bylo Saudka poměrně hodně. Kromě Kdo chce zabít Jessii byly jeho kresby známy v Pop music expres. Byly známy jeho příběhy, které vycházely po novinách a časopisech. Zárověň byla Jessie filmem, který zasáhl statisíce diváků. Díky tomu se komiksové kresby a komiksová vizualita proslavila protože film výrazně pracuje z motivy západního komiksu, superhrdinů atp. Ten film byl tím, co Saudka a západní komiksovou kulturu do české kultury přitáhlo a znovu uvedlo.“

Foto: Barbora Němcová
Jméno jedné z postav komiksů Káji Saudka nesou ceny, které každoročně uděluje Česká akademie komiksu, ty ceny se jmenují Muriel, jsou z vašeho pohledu příběhy o Muriel tím nejlepším, co Kája Saudek udělal?

„Příběhy o Muriel jsou fantastickými, nadčasovými a pro svou dobu velmi avantgardními a pokrokovými komiksy. Pokud by vyšly v době, kdy byly vytvořeny, tedy na konci 60-tých let, tak by se jednalo o velmi přelomová díla nejenom pro český komiks, ale i pro světovou komiksovou tradici. Původně těch příběhů mělo být snad dvanáct, nakonec jsme se dočkali pouze dvou knih, které vyšly až s třicetiletým odstupem. Jsou něčím výjimečným v mnoha ohledech. Ať už jde o to, že jsou to komiksové romány, nejsou to příběhy seriálově na pokračování, ale sto stránkové komiksové knihy. Cílí na dospělého čtenáře, což je další aspekt, který v dobovém komiksu nebyl zvykem. Navíc jsou realizovány v nezvyklé formě. Jedná se o čtvercová alba, která dávají plně vyniknout Saudkově fenomenální kresbě. Kdyby vyšly v době, kdy vznikly, představovaly by zlom nejen pro český, ale i pro evropský komiks. Kdyby se dočkaly překladu, mohly výrazně zarezonovat i v zahraničí. Bohužel se tak nestalo. Z prvního alba Muriel a andělé vyšla v roce 1969 pouze černobílá ukázka v Mladém světě. Na plné vydání jsme si museli počkat až po roku 1989.“

Myšpulín s Fifinkou nestárnou

Zdroj: Český rozhlas
V roce 1969 také začíná vycházet legendární Čtyřlístek Jaroslava Němečka. Jeho žena Lucie Němečková v rozhovoru pro Český rozhlas vzpomínala, že nápad vytvořit komiks pro české děti vznikl na dovolené v Itálii.

„V té době už manžel kreslil. Pro Mateřídoušku, pro Ohníček. Chodili jsme po obchodech a říkali jsme, to je neskutečné. Tady je takových nádherných časopisů všude. Proč by to nemohly mít také české děti? Tak jsme tam vlastně čerpali z té Itálie. Vrátili jsme se a sedli jsme a začali jsme vymýšlet Čtyřlístek.“

Vloni jste napsal o Čtyřlístku hodně tlustou a výpravnou knihu, v čem je podle vás kouzlo Myšpulína, Bobíka, Pinďy a Fifinky, proč se jim tak daří i po 51 letech?

„Zase je to kombinací řady faktorů. Svojí roli určitě sehrává tradice, nostalgie, ale i setrvačnost. Jedná se o nejdéle vycházející český komiksový časopis, se kterým vyrůstaly celé generace dětských čtenářů. Ty pak svůj pocit či zážitek z toho jaké to bylo vyrůstat s nimi předávají zase svým potomkům. Sama nostalgie a tradice by jistě nevystačila. To, čím Čtyřlístek dlouhodobě okouzluje nové a nové generace čtenářů jsou ty přátelské veselé lehce nonsensové, ironické, ale vždy kamarádské příběhy, ve kterých se čtenář může nejít a které si může s chutí znovu číst. Pro mě, jako pro čtenáře, který se se Čtyřlístkem seznamoval v polovině 80-tých let, byla fascinující ta mnohost, bezbřehost. To byl svět, do kterého jsem se mohl ponořit. Zatímco jiné komiksy nabízely vždy jen jednu nebo dvě stránky jednou za měsíc, tak v Čtyřlístku bylo možné číst mnoho příběhů a znovu se potkávat s postavami, jako s dobrými kamarády. To je něco, co Čtyřlístek ani po padesáti letech neztrácí. Jsou to kreslení kamarádi, se kterými se lze potkávat po stovkách kreslených komiksů a proto zvládají nacházet nové příznivce.“

Novodobé komiksy pro dospělé

Po listopadu 1989 se objevuje řada komiksových titulů pro dospělé, jedním z těch, kterým se podařilo proniknout do širšího povědomí, byl Alois Nebel, trilogie o výpravčím z Bílého Potoka v Jeseníkách, autory jsou Jaroslav Rudiš a Jaromír Švejdík alias Jaromír 99, čím to je, že zrovna Alois Nebel tak uspěl?

„Přímo po roce 89 bylo první období takového vzmachu, které trvalo do roku 1993-94. Pak následoval určitý útlum. Rozdělení republiky, výrazné zdražování, destrukce knižní distribuce. To byly aspekty, které komiksu nepřály. Švejdíkův a Rubišův titul je vlajkovou lodí znovuzrození českého komiksu po roce 2000. Důvodů k jeho úspěchu je celá řada, počínaje tím, že se o dospělý komiks, který se nevyhýbá problematickým, traumatickým tématům české společnosti a tématům, které nejsou vnímány jako vyřešené. Je to příběh podaný Švejdíkovým vizuálem, který i po letech dokáže promlouvat ke čtenářům. Svoji roli sehrály i aspekty propagačně popularizační. Byl to komiks, který se inzeroval jako dílo úspěšného nového prozaika. Rudiš rok nebo dva před vydáním Aloise Nebela vydal román Nebe pod Berlínem, který sklidil veliký kritický ohlas. Pan Švejdík, coby frontman skupiny Priessnitz, je výraznou osobou české hudební alternativy. Takže to byl zároveň fenomenální působivý komiks pro dospělé a výsledek teamové práce tvůrčího dream teamu, kde se potkal nadějný výtvarník známý z hudebního světa se slibným prozaikem nastupující generace.“

Svatá Barbora, zdroj: repro Svatá Barbora / nakl. Lipnik
A dostáváme se do současnosti, asi nejúspěšnějším českým komiksovým autorem posledních let je Vojtěch Mašek, který získal hned několik cen Muriel, třeba za zpracování kuřimské kauzy v komiksu Svatá Barbora nebo za grafický horor Dietlovy sestry, co je na jeho komiksech tak mimořádné?

„Vojtěch Mašek je zázračným dítětem komiksu pro dospělé v současné České republice a nejen komiksu. Dalo by se s trochou nadsázky říct, že na co sáhne, za to sklízí nějaké ceny. Podílel se také na filmu Křižáček, který uspěl v Karlových Varech. Má za sebou několik scénářů, v současnosti připravuje svůj první celovečerní film. Na jeho příbězích, které někdy píše pouze jako scénárista, někdy je i kreslí, je zajímavá surreálná atmosféra, zvláštní přístup k vyprávění. V jeho příbězích se mísí realita s fantazií, fikcí a to takovým způsobem, který je na jednu stranu znepokojivý a na druhou stranu neodolatelný. Příběhy jako Sestry Dietlovy nebo Svatá Barbora nebo starší práce, které vytvářel s Džianem Babanem v rámci Monstrkabaretu Freda Brunolda. To vše jsou příběhy, které jsou otevřené interpretaci, které kladou otázky. Nejsou vzorovým komiksovým čtením, které si lze představit na základě toho, o čem jsme v rámci komiksu už mluvili. Jsou to příběhy, které opravdu otevírají nové možnosti, jak komiksovému médiu, tak tomu, co lze tím médiem vyprávět. Ve všech nalezneme společné téma. Pro Vojtěcha Maška je základním tématem téma identity a nejrůznějších mocenských her, které spolu lidé sehrávají, ať už se jedná o mocenské hry ve vztahu, v pracovních úlohách nebo ve sporech politických. Pokaždé se jedná o velmi promyšlené a komplexní příběhy, které lze číst a studovat hodně dlouho.“